Blog

Jen těžko dokážu vyjádřit, jak moc jsem toužila mít svůj vlastní pozemek. Zahradnickou teorii už jsem měla v malíčku, jen mít kde to všechno vyzkoušet. Když měla naše dcerka rok, podařilo se nám získat hektar holého pole, a to třicet kilometrů od našeho bydliště.

Blíží se druhá adventní neděle a já jdu konečně sázet svůj další zkušební záhon. Sem cíleně vysazuji jen méně známé druhy či odrůdy květin, se kterými se chci seznámit důkladněji.

Když chce člověk zaměstnat své mozkové závity kvalitní činností, stačí si pořídit velký pozemek a sám si ho kompletně navrhnout. Nejlépe podle principů permakultury. To je hnedka o zábavu postaráno.

Jsem majitelkou drobného, lehkého těla. Objem mé svalové hmoty je velmi podprůměrný. Tohle tělo očividně nebylo designováno na těžkou práci a vysokou výkonnost. I tak si ale vesele zakládám velkou ekozahradu.

K třešním cítím velkou náklonnost. Mám pocit, že jsou to takové laskavé rodinné stromy. Působí na mě jako hodné, přívětivé mateřské bytosti, které s rozpřáhnutou náručí k sobě zvou děti: "Jen pojďte, klidně si na mě i vylezte a pochutnejte si na mých třešních. Můžete se i pohoupat na větvích, jestli si potřebujete zablbnout." Cítím z nich...

Když se člověk zabývá permakulturou, cítí skoro až posvátnou povinnost živit se přes zimu z velké části krásnými oranžovými dýněmi. To byl i můj plán.

Téma zahrad a rostlinstva vůbec je už přinejmenším dvacet let podstatnou součástí mé existence. Není tedy divu, že se občas dostane i do mých snů. Tak jako dnes.

Mým velkým snem bylo, aby naše děti vyrůstaly v přírodní zahradě. Aby byly obklopeny stromy, kvetoucími keři, přírodní krásou, kypícím životem, mnoha odstíny zelené, vůněmi a všemožnými zdravými dobrotami. Chtěli jsme jim s manželem dopřát to nejlepší.