Jak jsme začínali aneb na vlnách nadšení
Jen těžko dokážu vyjádřit, jak moc jsem toužila mít svůj vlastní pozemek. Zahradnickou teorii už jsem měla v malíčku, jen mít kde to všechno vyzkoušet. Když měla naše dcerka rok, podařilo se nám získat hektar holého pole, a to třicet kilometrů od našeho bydliště.
![](https://ffe3fa4953.clvaw-cdnwnd.com/d9964c444ab52c70c8cb9ede02d9efa0/200000239-c7623c7625/PICT7101.jpg?ph=ffe3fa4953)
Celý týden jsem se těšívala na víkendy, až budeme moct na pozemek vyrazit. Co na tom, že to pokaždé byly úplné manévry. Naskládat se do auta i s kočárkem, jídlem na celý den, plínkami, hračkami, náhradním oblečením, plus k tomu sazenice a vodu na zalití. Na zahradě měla každou chvíli dcera hlad, chtěla se nosit, něčím se polila, nebo byla ospalá a bylo potřeba ji "udrncat" dalším ježděním v kočárku. A za hluboké tmy zase zpátky. Práce bylo tolik, že odjet před setměním se nám podařilo až po několika letech, a to navzdory naší vytrvalé snaze to alespoň jednou dokázat (lépe se přece jenom balí za světla, než s čelovkou :) Na zahradě zatím nebylo žádné zázemí. Po roce k nám ještě přibyl malý syn a naše zahradní výjezdy se tím staly ještě dobrodružnějšími.
Byla to doba přímo zběsilá. Ale bavilo nás to a měli jsme radost z každé sazeničky, která se nám na zatím nehostinném pozemku ujala. Je až neuvěřitelné, jaké množství energie dokáže nadšení vytvářet. Kolik v sobě člověk díky němu najde fyzických sil a vytrvalosti!
Celé to sledovali rodiče mého manžela a nebyli z toho moc nadšení. Prý proč tak blbneme a dřeme se, když si můžeme ovoce a zeleninu koupit? Byla to doba, kdy tyto potraviny byly velmi levné, teprve začínaly vznikat první biofarmy a permakultura u nás byla téměř neznámým pojmem. Tvoření velké ekozahrady považovali za zbytečné.
Nenechali jsme se ale odradit a pokračovali jsme v práci. Náš nechráněný jižní svah nám nabízel samé delikatesy - velká vedra, sucho a silný vítr. Větrolamy a stromy pro stín jsme teprve vysazovali. Půdu máme těžkou, jílovitou, takže kopání těch mnoha desítek děr pro stromky a keře nám dávalo docela zabrat. Všechny rostliny jsme navíc museli balit do pletiva, plot zde zatím nebylo možné postavit. Vzhledem k velikosti pozemku jsme se také pěkně nachodili.
Po každém sázecím dni jsem se sice cítila fyzicky unavená, ale zároveň nabitá pozitivitou a chutí do další práce. Radostné, skoro až euforické pocity mě provázely ještě několik následujících dní. Mou častou hláškou bylo slastné: "Už nám to koření!".
Když teď na to vzpomínám, uvědomuji si, že jsem se tehdy chovala jako utržená ze řetězu. Občas jsem si třeba zasázela i v dešti. Ani atmosféra sázení za doprovodu sněhových vloček nebyla k zahození (jen kdyby ty přimrzající sazeničky šly vytáhnout z květináčů). Prošla jsem si i komickými pokusy vyhloubit za letního sucha jámy pro sazenice za použití krumpáče. Úlomky našeho kvalitního jílu ale nebezpečně ostřelovaly okolí :)
Rodiče mého manžela postupně začali oceňovat plody, které naše zahrada vydávala. Navíc, manželova sestra si se svým partnerem pořídili na opačném konci republiky ruinu bývalého zámku a jezdili ho i se dvěma maličkými dětmi o víkendech a dovolených rekonstruovat. Tímto svým činem nás dalece překonali. Od té doby jsme to v naší rodině pro změnu my, kdo je považován za zcela normální :)
Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková