Kdybych měla najít pro japonské topoly nějaké přirovnání, nazvala bych je formulí 1 rostlinného světa. Mají totiž schopnost fantasticky rychle růst. Mezi stromy naší zahrady si drží jasné prvenství, a to s velkým náskokem před všemi ostatními. A právě tato jejich kvalita byla důvodem, proč jsme se rozhodli si je zasadit.
Před nedávnem jsem měla takové "cizokrajné" období. Ne že bych cestovala do cizích zemí, ale často jsem si připravovala čaj z bylin, které vyrostly velmi daleko od nás. Třeba v Amazonii. Už jen jejich názvy, třeba pralesní máta nebo motýlí květ, mě hřály u srdce a rozechvívaly mé dětské touhy po dobrodružných výpravách přes moře a oceány.
Od té doby, co zahradničím, stále více žasnu nad tím, jak snadno je příroda množitelná. Jak málo stačí k tomu, aby vyklíčilo nebo se zrodilo něco nového. Tato základní vlastnost přírody má samozřejmě svá pro i proti. Pro tuto chvíli se pojďme zabývat tím čistě radostným. A to ve sféře zahradní, ba přímo ekozahradní.
Možná znáte situaci, že stojíte v zahradnictví a v ruce držíte květináč s rostlinou, která vás něčím uchvátila. Moc dobře víte, že pro ni na své zahradě nemáte vhodné podmínky, ale přesto si ji koupíte. Bez ní byste totiž odejít nedokázali.
Ve svém životě jsem měla v plánu velkou spoustu věcí, ale psaní článků mezi nimi rozhodně nebylo. Asi by k tomu nikdy nedošlo, nebýt jedné konkrétní situace, která se přihodila na naší zahradě.
Kdybychom žili v jiných zeměpisných šířkách, nezažívali bychom podzim tak, jako tady uprostřed Evropy. V subtropech či tropech opadává listí z rostlin průběžně, po troškách během celého roku. A tak se vzhled stromů a keřů nijak výrazně nemění. Těžko bychom tam mohli pět ódy na jedinečnou, nádherně barevnou a šustivou atmosféru podzimu.
V posledních letech se mi děje zajímavá věc. Když se přiblíží čas Dušiček, začnou se mi zdát sny z mé minulosti. Většinou se procházím domem, kde žila má babička s dědou, a kde jsem i já strávila velkou část svého dětství.
Kdyby se mě někdo zeptal, která hruška je dle mého názoru ta úplně nejdobřejší, nezaváhala bych ani na vteřinku. Přece Boscova lahvice!
Když skončila poslední doba ledová a zamrzlá Evropa se pomalu začala vracet k životu, byl to právě jeřáb, který společně s břízou a borovicí začal osídlovat holou krajinu. Překonal nehostinné podmínky, mráz a vítr a stal se přirozenou součástí i té naší, české země.
Lidská zvědavost má mnoho podob. Někdo rád zkoumá kulturu tichomořských národů, jiný je zvědavý na fungování leteckých motorů, další je ponořen do studia ještěrek.
Můj vztah k vaření se na stupnici od chladného nezájmu po vášnivou lásku nachází tak někde uprostřed. Ačkoliv jsem tuto činnost nikdy moc nevyhledávala, vaření pro celou rodinu se stalo mou každodenní realitou.
Zrání malin, sladká to doba letních prázdnin, je tady. Příroda nabízí další ze svých mistrovských kulinářských kousků, jak je ostatně jejím dobrým zvykem. Slaďoučkou chuť s trochou té kyselinky a k tomu výrazné, příjemné aroma. Navíc v krásně barevném provedení maličkých jednohubek.
Nejsem vůbec bojovný typ a už dávno se neperu, ale jeden velký souboj jsem nedávno přece jen svedla. Mým protivníkem byla zelená liána jménem svlačec rolní. Rostlina, která za svým jemným vzhledem skrývá schopnosti superplevele.
Před pár lety jsem si položila otázku: Jak rychle vytvořit na zahradě záplavu jarní krásy, aniž bych k tomu potřebovala květinové záhony? Na pozemku, kde se to hemží myškami, krtky a zajíci? V místech, kde jsou k dispozici jen husté porosty pýru a těžký jíl bez humusu?
Nestává se mi, abych se samovolně probouzela už před svítáním. Dnešní první dubnový den je ale výjimkou. Ačkoliv jsem spala jen pár hodin a moc ráda bych v této své oblíbené činnosti pokračovala, už mi to nejde. No nic, beru to jako aprílový žertík, kterým mě dnes mé vlastní tělo napálilo.
Představme si, že se blížíme ke svému pozemku. Přicházíme blíž a blíž, až zahlédneme první dobře viditelný strom. Není to strom ledajaký. Je to strom "uvítací". Strom, který nás uvádí do našeho zahradního prostoru.
