Když jsem před bezmála dvaceti lety sázela na naši zahradu mišpuli obecnou, neměla jsem s ní ještě žádnou zkušenost. Na vlastní oči jsem ji nikde růst neviděla. Dočetla jsem se ale, že přináší zvláštní, chutné ovoce. A právě po něm jsem zatoužila. Byl to další krok k ovocné soběstačnosti mé rodiny. Vůbec by mě tehdy nenapadlo, že mě čeká setkání...
V mých očích je kosení trávy krásnou, troufám si říct přímo povznášející činností. Místo toho, aby člověk obsluhoval burácející sekačku, vezme do ruky kosu a za ranní rosy vyjde vstříc probouzející se přírodě. Splyne s kosou v jeden tichý, harmonický celek a ladnými pohyby zkracuje zelené vlasy naší matky Země. Když techniku kosení zvládne opravdu...
Po zemi chodím už čtyřicet sedm let. Moje nohy kráčí automaticky, v dávno naučeném rytmu. Při chůzi myslím na plno věcí – kam jdu, jakou práci mám udělat, koho jsem před chvílí potkala, a co připravím k večeři.
Život se mnou není lehký. Velmi ráda totiž množím rostliny. Když se ve mně probudí množitelská vášeň, naseju či nařízkuju spoustu rostlin snad všeho druhu. Pěkné keře do živých plotů, jedlé trvalky, květiny. Prostě všechno, co mě zaujme a co bych ráda vyzkoušela na svém pozemku.
Krycí názvy obvykle nepoužívám. Název ROŠŤÁK je ale jednou z výjimek. Vymyslela jsem si ho jako označení pro speciální místo na zahradě, které je určené k líhnutí hadů, slepýšů a ještěrek. Asi bych mu měla říkat HADNÍK, což je výraz, který se v permakulturních kruzích už docela zažil.
Několik posledních let jsem si vždycky v červnu přichystala na noční stolek knížku Sen noci svatojánské od Williama Shakespeara. Slavné dílo, které jsem kdysi, coby studentka anglistiky, měla za úkol přečíst a nepřečetla. Teď, po mnoha letech a už jako zahradnice, jsem na ně začala být zvědavá. Zajímalo mě, jestli je v této divadelní hře zachycená...
Kdybychom při vytváření zahrady postupovali stejně, jako slavný malíř Claude Monet, dospěli bychom k podobnému výsledku jako on. K zahradě, která může sloužit jako předloha k nádherným obrazům. Proč se tedy nenechat inspirovat člověkem, který nejenže rád maloval, ale byl i nadšeným zahradníkem a velkým obdivovatelem krásy rostlin?
Kdybych měla najít pro japonské topoly nějaké přirovnání, nazvala bych je formulí 1 rostlinného světa. Mají totiž schopnost fantasticky rychle růst. Mezi stromy naší zahrady si drží jasné prvenství, a to s velkým náskokem před všemi ostatními. A právě tato jejich kvalita byla důvodem, proč jsme se rozhodli si je zasadit.
Před nedávnem jsem měla takové "cizokrajné" období. Ne že bych cestovala do cizích zemí, ale často jsem si připravovala čaj z bylin, které vyrostly velmi daleko od nás. Třeba v Amazonii. Už jen jejich názvy, třeba pralesní máta nebo motýlí květ, mě hřály u srdce a rozechvívaly mé dětské touhy po dobrodružných výpravách přes moře a oceány.
Od té doby, co zahradničím, stále více žasnu nad tím, jak snadno je příroda množitelná. Jak málo stačí k tomu, aby vyklíčilo nebo se zrodilo něco nového. Tato základní vlastnost přírody má samozřejmě svá pro i proti. Pro tuto chvíli se pojďme zabývat tím čistě radostným. A to ve sféře zahradní, ba přímo ekozahradní.
Možná znáte následující situaci - stojíte v zahradnictví a v ruce držíte květináč s rostlinou, která vás něčím uchvátila. Moc dobře víte, že pro ni na své zahradě nemáte vhodné podmínky, ale přesto si ji koupíte. Bez ní byste totiž odejít nedokázali.
Ve svém životě jsem měla v plánu velkou spoustu věcí, ale psaní článků mezi nimi rozhodně nebylo. Asi by k tomu nikdy nedošlo, nebýt jedné konkrétní situace, která se přihodila na naší zahradě.
Kdybychom žili v jiných zeměpisných šířkách, nezažívali bychom podzim tak, jako tady uprostřed Evropy. V subtropech či tropech opadává listí z rostlin průběžně, po troškách během celého roku. A tak se vzhled stromů a keřů nijak výrazně nemění. Těžko bychom tam mohli pět ódy na jedinečnou, nádherně barevnou a šustivou atmosféru podzimu.
V posledních letech se mi děje zajímavá věc. Když se přiblíží čas Dušiček, začnou se mi zdát sny z mé minulosti. Většinou se procházím domem, kde žila má babička s dědou, a kde jsem i já strávila velkou část svého dětství.
Kdyby se mě někdo zeptal, která hruška je dle mého názoru ta úplně nejdobřejší, nezaváhala bych ani na vteřinku. Přece Boscova lahvice!
Když skončila poslední doba ledová a zamrzlá Evropa se pomalu začala vracet k životu, byl to právě jeřáb, který společně s břízou a borovicí začal osídlovat holou krajinu. Překonal nehostinné podmínky, mráz a vítr a stal se přirozenou součástí i té naší, české země.
