Můj pohled na podzimní dekadenci

Vždycky jsem byla velkou milovnicí podzimu. Barevné listí, zralá jablka na stromech, ranní mlhy, atmosféra prosycená nostalgií. Úbytek slunečního svitu ve mně chmury nevyvolává. Ani vítr či deště. V tomto směru jsem poměrně odolná. Co mi ale vždycky vadilo, byly odkvetlé květinové záhony. Proto jsem všechna ta seschlá květenství, stonky i velké hnědé listy květin vždycky co nejdříve odklízela na kompost. Proč mít na zahradě takovou podívanou? Vždyť je to tak dekadentní!

Když jsem se později setkala s přírodním stylem zahradničení, došlo mi, že se nechovám k přírodě zrovna přátelsky. Hlavně k drobným ptáčkům, pro které jsou semena květin vítaným zimním pokrmem. Třeba stehlíci prý milují semena třapatkovek. Různé druhy hmyzu zase využívají duté stonky rostlin jako úkryt a bezpečný zimní hotel. Většina z toho bude pro ně nedostupná uprostřed hromady kompostu.

Proto jsem se rozhodla, že v této podzimní činnosti už nebudu dál pokračovat. Staré známé rčení jsem si pro tento případ upravila do nové podoby: Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek, ale až na jaro. Tedy až do velmi brzkého jara, než trvalky začnou rašit. Později už by byla práce složitější. A ačkoliv jsem se tímto novým pravidlem snažila řídit, i tak jsem to ještě několikrát nevydržela a to největší seschlé šáší jsem na kompost odnesla. Ach ta má touha po kráse a pořádku!

Nechuť dívat se na zbytky rostlin by mě možná provázela dál, nebýt knih světoznámého zahradního návrháře Pieta Oudolfa, tvůrce divukrásných květinových záhonů. Tento starší pán s jiskrou v oku posunul moje vnímání podzimu trošku jiným směrem. Podle něj může být podzimní úpadek v podobě uschlých částí rostlin i krásný. Záleží totiž na tom, jakýma očima se na něj díváme.

Odumírající květiny totiž nejsou jen materiálem na kompost, ale jsou to stále ty stejné rostliny, které jsme dřív tak obdivovali. Jen jsou jiné, zralejší. Můžeme si začít všímat nenápadné krásy semen, struktury stonků a oceňovat jejich pevnost a trvanlivost. Sledovat prapodivné tvary zkroucených listů a obdivovat množství hnědavých odstínů. Však také nejslavnější výrok tohoto květinového mága zní: "Hnědá je taky barva."

Proč je vlastně tolika lidem pohled na sesychající rostliny tak nepříjemný? Hlavním důvodem podle Pieta Oudolfa je to, že nám v hloubi duše připomínají naši vlastní smrtelnost. Přemýšlela jsem o tom a mám chuť s touto teorií souhlasit. Sama jsem nikdy strachem ze stáří netrpěla, ale ani mně není příjemné sledovat, jak moje tělo podléhá času. Teď, pár let před padesátkou, už můžu snadno odhadnout, v jaké podobě budu prožívat podzim svého života. Po vzoru mých předků se mé tělo bude s největší pravděpodobností postupně zeštíhlovat, sesychat, až se nakonec stanu lehoučkou lidskou křížalkou. Můžu se toho buďto začít bát, anebo to brát jako projev moudrosti přírody. Vybírám si to druhé. A hned se také opravuji – nestanu se křížalkou, ale lidskou slaměnkou, to zní pěkněji.

Už nějakou dobu se tedy pohledu na seschlé květiny nebráním. Podzimní dekadenci na sebe nechávám v klidu působit. Dokonce už při tom pociťuji příjemnou sounáležitost s přirozeným rytmem roku. Navíc, když rostliny na podzim neuklidím, čeká mě zimní odměna. A tou je krása, která na zahradě vznikne, když sníh pokryje suché květiny. 

Podivně vyhlížející záhon se promění v malebné zákoutí plné zajímavých tvarů. Třeba sněhových čepiček na květenstvích rozchodníků, bílých jeskyněk jako pro zahradní skřítky, kontrastní eleganci v jednoduchosti. Kde jinde by se člověk mohl setkat s doširoka rozprostřenou sněhovou chobotničkou, která se zrodila ze suché podzimní astry?

Můžeme ale pokročit ještě dále. Třeba tak, že si vytvoříme květinový záhon, který bude vynikat speciálně podzimní a zimní krásou. Vybereme si rostliny, které mají výraznou strukturu listů, květů či semen a jejichž stvoly zůstávají dlouho stabilní. Můžeme si tak vytvořit výsadbu, která by se nám líbila, i kdybychom byli barvoslepí. 

Právě takový záhon si teď na své zahradě postupně vytvářím. Hodně se inspiruji zajímavými knihami zmiňovaného nizozemského tvůrce, kterému vděčím za svou novou zahradní filozofii. Kult věčného mládí házím za hlavu a na sesychání květin se budu dokonce i těšit!

Text: Jaroslava Ševčíková

Fotografie: Jaroslava Ševčíková  (kromě fotografie s Pietem Oudolfem - zdroj: Google)