A co Země?

Kratičké osobní zamyšlení z naší zahrádky, popsané ve verších.

V zahradním křesílku

oddechnu na chvilku,

než domů půjdu zas.

Před sebou jabloň, třešeň, lísku,

už podzimní je čas.

•

Měla bych teď jít

večeři všem připravit,

však těžké je se odpoutat,

dál chtěla bych si užívat

té tiché krásy večerní.

•

I beze světla lucerny

já vidím plácek důvěrný,

hvězdnice květ, komára let,

siluetu borovice

pod dohledem půlměsíce.

•

Sedím dál, myšlenky se honí,

proč vlastně neděkuji Zemi?

Vždyť v naší lidské společnosti

často jen ze zdvořilosti

děkujem i za blbosti.

•

I hlučným lidem v tramvaji

já běžně řeknu děkuji,

i neochotné úřednici,

i prodejci na ulici

za nabídku, kterou nechci.

•

A co Země? Vždyť mě hostí,

dává jídlo, dary, slasti.

Teď vzdávám se své lenosti

a lámu dlouholetý zvyk

zapomínat říct jí DÍK.

•

Dlaně na zem pokládám,

pak znejistím a zaváhám,

jak oslovit tě, Země, mám.

Ostýchám se, ale zkrátka,

ty nepřipadáš mi jak matka.

•

Ty zdáš se mi být dívkou svěží,

co vesmírem si lehce běží.

Byla bych moc troufalou,

když nazvu si tě sestrou svou?

S úctou, která Ti náleží.

•

A teď, když jsem tu sama,

neviděna, neslyšena,

sama sebou překvapena,

pod temnotou příkrovem,

začnu se svým proslovem:

•

"Sestro má nádherná,

slyšíš můj hlas?

Já chtěla bych ti poděkovat

za tisíce tvých krás.

Za labutě v letu,

šum břízek za úsvitu,

za chladnou hloubku oceánů,

sytou vůni lesních stromů

i za šeříky v květu.

Za honičky letních mraků,

za volání dravých ptáků,

mládě laně v ranní rose

i napětí, zda objeví se

světlušky za soumraku."

•

Už mnohý básník chválu pěl,

těch výtvorů, mistrovských děl!

Ty člověk, ač by jistě chtěl,

neuměl by vymyslet

ani za sto tisíc let!

•

Teď abych se rozloučila,

však zítra přijdu zas

a povím ti, která z tvých krás,

snad květina či cvrčka hlas,

mě nejvíc okouzlila.

•

On zas to bude monolog

z mých krátkých, prostých slok.

Hlas Země neuslyším totiž,

však nevidím v tom žádnou potíž,

mně stačí, když jsem jí blíž.

•

V co doufám, zcela tajně,

že Země, dívka vesmírná,

ač od nás lidí rozdílná,

teď ucítila nečekaně

lásku z mé teplé lidské dlaně.

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková