Jak mě dostihly geny

13.01.2025

Pohledem do kalendáře zjišťuji, že se koncem dubna slaví Mezinárodní den DNA. Den, který nám připomíná důležitý milník světové vědy, a to objevení struktury molekuly DNA, nositelky genetické informace. Zaujalo mě to. Co kdybych tuto událost taky nějak oslavila? Třeba alespoň tím, že se zamyslím, jaké geny v sobě vlastně nosím. Jaké zájmy, sklony či dokonce talenty jsem po svých předcích zdědila. A proč vlastně čekat až do dubna? Můžu s tím začít hned.

Vzhled je jasný. Jsem zřetelnou kombinací obou genetických linií mých rodičů. Po tatínkovi velká pusa, po mamince neobvyklá struktura vlasů. Ale co dál? Maminka učitelka dějepisu, tatínek fyzik. Žádný z těchto oborů mě nikdy nelákal. Musím tedy jít hlouběji a hledat něco, co mě, mé rodiče a jejich předky spojuje. Jestli ovšem něco takového vůbec je.

Po chvíli nacházím společnou nit, která se v naší rodině táhne už po generace. Tou nití, vlastně spíš pořádným tažným lanem, je vztah k půdě a chuť zahradničit. Pro obě moje babičky byla zahrada skoro celým jejich světem. Jeden z dědečků a tatínek sadaři, maminka vášnivá pěstitelka zeleniny. Teta projektantka zahrad, druhá teta bylinářka. V dřívějších generacích rolníci a statkáři. Kam se člověk po naší rodině rozhlédne, všude nějaká ta zahrádka, pěstuje se, suší a zavařuje o sto šest.

Dlouho to vypadalo, že tato rodinná záliba se mě osobně netýká. Až do svých dvaceti let bych byla přísahala, že zahradnický gen se v mé šroubovici nevyskytuje. Trpěla jsem, když mě babička učila, jak si připravit záhon na mrkev, jak vykopávat brambory a přivazovat rajčata. Při pletí přiděleného jahodového záhonku jsem vždycky skoro umírala, a to na diagnózu totálního znechucení. Trhání rybízu bylo pro mě hororem. Ani přírodověda mě ve škole nezajímala. Ještě na gymnáziu jsem při zkoušení měla problém poznat list javoru.

Všechno tohle mně připadalo moc obyčejné a přízemní. Chtěla jsem se v životě zabývat něčím zajímavějším a vznešenějším. Ze všeho nejvíc mě lákaly cizí jazyky. Vždyť je to tak vzrušující dorozumívat se s lidmi z dalekých zemí a odlišných kultur jejich vlastní řečí! A tak jsem vplula do světa jazykovědců, plnila si hlavu záplavou slovíček a pročítala díla anglicky a španělsky píšících spisovatelů. V tomto intelektuálním prostředí jsem se cítila jako rybka ve vodě.

Jenže, už během studií se stala divná věc. Můj genetický kód se zničehonic zachvěl v základech. Poklidným spánkem spící zahradnický gen se probudil k životu. A rodina se nestačila divit! Dlouhý pás půdy před naším domem, celé roky ležící ladem, jsem během několika týdnů zbavila pýru a přeměnila v úhledný záhon.

Hnala mě vpřed jasná představa něčeho krásného. Totiž, že budu pěstovat růže! Když jsem pak na podzim "pašovala" v olomoucké tramvaji velký svazek prostokořenných sazenic, dávala jsem si velký pozor, aby mě neviděla žádná z mých spolužaček. Byla jsem přece intelektuálka, ne žádný selka!

Růžemi to ale ani zdaleka neskončilo. Brzy jsem zaplnila všechny parapety květináči se semenáčky citrusů, následovaly azalky a prvosenky. Pak jsem objevila permakulturu. To byl pro mě památný okamžik, kdy gen mých předků zahradníků zvítězil na plné čáře. Nebylo možné odolat chuti založit si vlastní zahradu a pěstovat spousty a spousty rostlin. Zahradničení už mi nepřipadalo tak obyčejné jako dřív. Zahradu a rostliny jsem začala vnímat srdcem. Došlo mi, že s láskou pečovat o Zemi jako o krásnou zahradu je činností vskutku vznešenou.

Využila jsem první příležitosti a udělala si kurz permakulturního designu u Jaroslava Svobody, průkopníka tohoto zahradnického stylu u nás. A postupně jsem se začala věnovat vytváření zahradních návrhů. Svou původní profesi překladatelky jsem nakonec vykonávala pouhých pět let. Tedy stejnou dobu, jakou mi trvalo tento obor vystudovat. No co, nevadí.

A co moji potomci? Pro ně je momentálně zahradničení něčím naprosto nepřijatelným. Když moje dcera před pár lety zpozorovala, jak zahradou doslova žiju, prohlásila: "Jestli někdy dostanu z něčeho depresi, tak z toho, že mám tvoje geny!" A tak jí držím pěsti. Zatím u ní jasně převládají geny dědečka fyzika.

Poslední dobou se však začaly dít velmi podezřelé věci. Naše studentka matfyzu se sama od sebe začala učit poznávat desítky květin a travin v krajině. Kromě svých předmětů hrdě navštěvuje také přednášky botaniky a ochrany půdy. Tak nevím, nevím… Nemám sice ráda silná slova, ale protentokrát mám chuť vyslovit oblíbenou větu mého manžela: "Jo, jo, geny jsou svině!"


Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková, 

Kreslený obrázek: zdroj - Google.com