Taky máte svého ROŠŤÁKA ?

Krycí názvy obvykle nepoužívám. Název ROŠŤÁK je ale jednou z výjimek. Vymyslela jsem si ho jako označení pro speciální místo na zahradě, které je určené k líhnutí hadů, slepýšů a ještěrek. Asi bych mu měla říkat HADNÍK, což je výraz, který se v permakulturních kruzích už docela zažil.

Ačkoliv jsem už od počátku vytvářela opravdový hadník, tento jeho název jsem nepoužívala. Mám pocit, že zbytečně budí strach. Nechtěla jsem, aby moji blízcí měli obavu, že budou na zahradě zakopávat o hady. Dětem by se mohly v představách vynořit strašidelné kobry nebo anakondy z pohádkových příběhů. Moje švagrová by už jen při zmínce o hadech začala upadat do mdlob.

Přitom jde jen o to, alespoň trochu se přiblížit přirozené harmonii naší krajiny. Ta je z hlediska hadů velmi bezpečná. Že vytvářím místo pro líhnutí hadů jsem rodině po pravdě řekla. Také jsem vysvětlila, jaké hady u nás možná budeme mít, a co to bude obnášet. Dál už jsem vždycky mluvila jen o rošťákovi. Toto pojmenování se v rodině rychle uchytilo.

Mít na zahradě nějakého toho hada s sebou přináší jisté výhody. Loví totiž myši, hraboše a hryzce. Proto se také u našich předků těšili velkému respektu. Oproti kočce mají hadi tu výhodu, že umí vlézt i do hlodavčích děr. Nepohrdnou ani slimáky a jejich vajíčky, což se může velmi hodit.

Návod na vytvoření hadníku jsem našla v knížce Zdravá zahrada od paní Heleny Vlašínové. Sestavili jsme ho jednoduše tak, že jsme zatloukli do země silné kovové trubky do čtverce o rozměrech 2 x 2 metry. Na ně jsme napnuli staré drátěné pletivo s širšími oky. Ty by neměly být menší, než 8 x 8 centimetrů. Tím vznikl prostor, který jsme postupně plnili nejrůznějšími zbytky ze zahrady.

Na dno je dobré dát vrstvu větviček, klacíků, pár větších větví a vše překrýt kartonem. Na to položit další vrstvu větviček a opět karton. Potom už může následovat vrstva organického materiálu, jako je třeba staré seno, listí ze stromů, piliny a podobně. Pak zase větvičky a kartony, dokud máme materiál. Můžeme sem klidně dávat i věci, které bychom si do běžného kompostu nedali. Třeba vytrvalé plevele, jako je pýr nebo svlačec.

Princip je takový, že se pořád přidává a nic se neubírá. Je to trvalá hromada roští a dalšího organického materiálu, která postupem času pomalu sesedá. Pevná ohrádka je velmi praktická. Člověk přesně ví, kam věci házet. Nikde se to nerozklesává a nerozšiřuje do okolí. Tuto hromadu nijak nepřeskládáváme, protože naším cílem je zajistit klid životu tam uvnitř.

Může se stát, že rošťáka osídlí také ježci. I pro ně je takováto hromada fajn místem pro život. Rádi si zaberou přízemní část. Prostřední vrstvy jsou ideálním prostředím pro plazy. Třeba pro užovku obojkovou a hladkou, slepýše křehkého a ještěrku obecnou. Mohou se zde ukrývat, v klidu se vyhřívat a třeba i naklást vajíčka. V samém vršku hromady, mezi větvemi, zase mohou najít útočiště ptáci.

Jelikož je známo, že ježci si rádi pochutnají na hadech, mohou se nám v naší hromadě dít různé tahanice. To ale nevadí. O tom, kdo přesně se zde nakonec utáboří, nerozhodujeme my. Ani nemá smysl se o to pokoušet. Ponechávám to na moudré přírodě.

Já osobně nejsem typ člověka, který by plazy přímo miloval. Ráda bych je ale na zahradě měla kvůli zdravé a přirozené pestrosti. Ve svém životě jsem je zatím vídala jen velmi vzácně. V paměti mi utkvěla vzpomínka na mé úplně první setkání s hadem. Jako malá jsem na lesní cestě před sebou uviděla krásně hladký klacek. Při rychlé chůzi jsem se rozhodla, že na něho šlápnu. Těsně před tím, než se ho má noha dotkla, klacek se bleskově odplazil. Překvapila mě tehdy neuvěřitelná rychlost, s jakou had zareagoval a zmizel z mého dosahu. Od té doby mám pocit, že se hadů není třeba nějak zásadně bát. Nicméně, pokud by se naše zahrada nacházela v oblasti hojného výskytu zmijí, určitě bych si líhniště hadů založit netroufla.

A jaký je výsledek naší rošťácké činnosti? Po patnácti letech jsem zatím žádného hada na našem pozemku nespatřila. To ale neznamená, že tam někde nejsou. Zahrada je dost velká a líhniště hadů je v její vzdálenější části. Velkou část zabírá vysoká luční louka, která se seče jen jednou ročně a volně rostoucí živé ploty. Případná háďata tak mají spousty možností, kam se ukrýt. Ještěrky a ježky zde ale potkáváme, což nás těší.

I kdyby se v našem rošťáku nevylíhnul ani jeden jediný had, stejně na něj nedám dopustit. Ukázal se jako velmi praktická zahradní vymoženost. Slouží jako stabilní odkladiště všeho organického, co není kam jinam dát. Obzvlášť vděčná jsem za něj pokaždé, když ostříhám větší trnité větve. Nevěděla bych, kam s nimi. Protože mám ale svého rošťáka, jdu a nakrmím ho. Není vybíravý, ničím nepohrdne a všechno postupně stráví na blahodárný humus.

Krásou sice moc neoplývá, ale s tím si člověk poradí. Stačí, když mu na zahradě najdeme vhodné místo někde v pozadí. U nás mu dělají společnost růže jablečné, dřín a zlatice. Žádný velký strom v blízkém okolí neroste, a tak má náš rošťák dostatek hřejivých slunečních paprsků. Jeho obyvatelé to ocení. Z přední strany a shora je lehce přístupný, zatímco okolní keře ho chrání před větrem a vytvářejí tak příznivější mikroklima.

Až jednou u nás na zahradě uvidím na zemi krásně hladký, živý klacík, určitě si ho dobře prohlédnu a pak se mu obloukem vyhnu. Přece si nešlápnu na hada z vlastního chovu! :)

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková