Taky nemáte svaly? Nevadí.

26.09.2020

Jsem majitelkou drobného, lehkého těla. Objem mé svalové hmoty je velmi podprůměrný. Tohle tělo očividně nebylo designováno na těžkou práci a vysokou výkonnost. I tak si ale vesele zakládám velkou hektarovou ekozahradu.

Vy, kdo jste na tom podobně jako já, berte tento článek jako povzbuzení a inspiraci.

Zakládání velké zahrady na holém poli je záležitostí fyzicky velmi náročnou. Samozřejmě na to nejsem sama, mám zdatného muže (naprostého nezahradníka :) a dvě náctileté děti. Ty fungují od jistého věku jako brigádníci, co se týče větších zahradních akcí, jako je například jarní a podzimní sázení a mulčování větších ploch. To znamená, že jsou za odvedenou práci normálně placení, jako kdekoliv jinde na brigádě - nechci si z nich dělat otroky. Funguje to dobře, oba si občas rádi vydělají. Dokonce si někdy "najímám" i šikovné neteře. Další nadějný brigádník, šestiletý synovec, teprve dorůstá. Vidím v něm potenciál, je to silný kluk a je tu velká naděje, že si časem taky rád přivydělá. Až se mně na to jednou moje velké děti vybodnou, budu mít třeba náhradu :)

A já? Protože pořád toho samozřejmě zůstává opravdu hodně na mně. Mám svůj vlastní styl práce. Říkám tomu "Á la mraveneček". To znamená, že pracuju po menších kouscích, tak trochu "light", zato vytrvale a hlavně dlouhodobě. Jako malý mravenec, který trpělivě nosí jednu bodličku za druhou a staví mraveniště. Dlouho to vypadá, že z toho nikdy nic velkého nebude. Ale po čase je z těch maličkých bodliček úctyhodná stavba. A stejně tak já udělám trošku, pak zase trošku, celkem nenápadně. A nakonec, po letech, je vidět velké dílo, krásný výsledek snažení.

Rozhodující je totiž SÍLA ZÁMĚRU. Pokud je naše odhodlání dostatečně silné, pak se dají zrealizovat i velké, na první pohled skoro nemožné věci.

Dost zásadní věcí je příliš nespěchat. I já, která bych chtěla všechno hned, jsem se postupem času naučila vychutnávat si PROCES vytváření zahrady - neorientovat se tak moc na konečný výsledek. Je fajn cítit se spokojený v každé fázi tvoření. Nebýt nervózní, že to ještě pořád není hotové.

Zpětně si uvědomuji, jak krásná to byla doba, když jsme sázeli první stromky a keře. Jak jsem se na to všechno sázení tehdy těšila. Na celém velkém holém poli byly dlouho vidět jen tyčky a kolem nich pletivo. I v té době, když se tomu místu nedalo říct ani zahrada, to bylo skvělé. Teď už to zahrada je, člověk si může konečně užít i stínu stromů a zase je to fajn. A to zdaleka ještě zahrada hotová není. Mám ještě spoustu nápadů ... :)

Občas se na konzultacích potkávám s lidmi, kteří mají obavy, jestli vůbec zvládnou zahradu, byť třeba malou, vlastními silami vysadit. Mám pocit, že si lidé v tomto směru opravdu málo věří. Pokud to nejsou vyloženě invalidé nebo časově mimořádně vytížení lidé, pak si myslím, že se dá zvládnout všechno. Jen to člověka musí bavit, musí k tomu mít ten správný vztah. A to tito lidé mají.

Takže přátelé, pokud to zvládnu já, tak vy tuplem :)