Humorný výsledek zahradní výchovy

21.09.2020

Mým velkým snem bylo, aby naše děti vyrůstaly v přírodní zahradě. Aby byly obklopeny stromy, kvetoucími keři, přírodní krásou, kypícím životem, mnoha odstíny zelené, vůněmi a všemožnými zdravými dobrotami. Chtěli jsme jim s manželem dopřát to nejlepší.

Podařilo se. A jsme za to moc rádi.

Naše děti byly u toho, když jsme zahradu zakládali, viděli ji vyrůstat. Dcera si dodnes pamatuje, jak jako tříletá pomáhala set květnatou louku - jak doširoka rozhazovala semínka, a jak ji to bavilo. Syn zase řádil na kole, rád pracoval s pilkou a sekerkou. Skácet strom, šikovně a bezpečně založit oheň - žádný problém ani pro jednoho z nich. Dělaly to rádi a s nadšením. Samozřejmě se občas dělaly i věci, které je úplně nebavily.

Naučily se hodně věcí - zasadit a zamulčovat cokoliv, sbírat úrodu, bylinky, nakonec i sekat trávu a stáčet med. Braly to jako zábavu a dobrodružství. Dcera měla jasný plán - až bude velká, pořídí si velikánskou zahradu někde poblíž té naší a tam bude žít. Už si na ni dokonce šetřila z kapesného :)

Tak jsem se na to těšila. Říkala jsem si, jak je úžasné, že to naše děti cítí podobně jako my. Že mají v sobě lásku k přírodě. Že všechno to, co se naučily, v budoucnu využijí. Že si v tomhle budeme úžasně rozumět.

ALE - děti rostou. Člověk to skoro ani nestihne zaregistrovat a místo dětí má doma puberťáky s pronikavě a nekompromisně jasnými názory na svět. Najednou se věci mění a člověk jenom zírá :))

Tak třeba z naší dcery, momentálně studentky gymnázia, se klube nadšená vědkyně. Původní touha bydlet na veliké přírodní zahradě se přetransformovala do jasného plánu - přestěhovat se za pár let do Prahy, usadit se v nějakém bytečku a tam vědecky bádat. Je fascinovaná fyzikálními jevy v hlubinách vesmíru, teorií gravitace a podobnými složitostmi. Upřímně (a laskavě) se podivuje nad tím, jak mě můžou bavit tak obyčejné a přízemní záležitosti, jako jsou zahrady, rostliny či odrůdy zeleniny. Vždyť kolem nás je celý nekonečný vesmír s tolika neprozkoumanými záhadami! Po zahradě sice stále ještě chodí nejraději bosa, často si čte venku pod stromem a spolu se mnou si umí vychutnávat vůni a krásu květů, ale to je tak asi všechno, co ji na zahradě zajímá. O pěstování zeleniny samozřejmě nemůže být ani řeč :)

U syna se zase ukazuje, že ale vůbec není "přírodní typ". Klasický teenager, středem jehož život je počítač, mobil a další technické vymoženosti, u kterých znám sotva jejich název. Venku občas znechuceně poznamená něco jako: "Fuj, zase ta příroda." Zeleninu už skoro nepovažuje za jídlo. Proč taky, když cestou ze školy se přece dá koupit kebab a energetický nápoj, že? Trávník se mu nejvíc líbí ten golfový - nizoučký a monokulturní. Keře na naší zahradě mu připadají moc divoké, "neupravené", lepší by podle něj byly ty pravidelné túje, co mají u sousedů. Stručně a jasně, líbí se mu pravý opak toho, co máme :) To člověka potěší, že ano?

Musím připustit, že jsem byla velmi naivní, když jsem předpokládala, že budeme s našimi dětmi tak nějak už napořád naladěni na podobnou vlnu. Nečekala jsem, že náš životní styl a naše zahrada, výsledek dlouholetého snažení, pro ně budou od určitého věku naprosto neatraktivní.

No nic, jede se dál. Není třeba klesat na mysli. Je to pro mě překvapení, ne zklamání. Docela se i s manželem bavíme jejich občasnými poznámkami o tom, jak má správně zahrada vypadat, že mixovat si zelené nápoje z planých rostlin není úplně normální, že by to možná chtělo zahradu plošně vybetonovat, ...  :))

Uvědomuji si, že každý člověk je naprostý originál. Moje děti mají svoje vlastní plány, sny, ideály a životní styl. Do toho nemám právo zasahovat. Už několikrát jsem si během konzultací na zahradách svých klientů všimla toho, že někteří ekozahradní nadšenci mají tendenci vnucovat ostatním členům rodiny svůj životní styl. Chtějí po svých manželech, aby milovali dýňové koláče, dřínovou marmeládu a chodili po trávě naboso. To vůbec není třeba. Nic se nemá přehánět.

Pokud je to tak - a já s tím souhlasím, že v životě jde hlavně o to, aby se člověk postupně vyvinul v dokonalejší a láskyplnější bytost, aby zušlechtil svoji osobnost a třeba i získal nějakou tu moudrost, tak je úplně jedno, kde tato proměna proběhne. Může to být v nádherné ekozahradě, stejně jako uprostřed New Yorku.

Nerada bych, aby tento článek vyzněl tak, že nemá smysl ekozahrady vytvářet. To si rozhodně nemyslím. Je to jen lehké a spíše humorné upozornění na to, že zahradní představy rodičů se nemusejí krýt s představami jejich dorůstajících dětí. A že je to tak v naprostém pořádku :)