Zrání malin, sladká to doba letních prázdnin, je tady. Příroda nabízí další ze svých mistrovských kulinářských kousků, jak je ostatně jejím dobrým zvykem. Slaďoučkou chuť s trochou té kyselinky a k tomu výrazné, příjemné aroma. Navíc v krásně barevném provedení maličkých jednohubek.
Nejsem vůbec bojovný typ a už dávno se neperu, ale jeden velký souboj jsem nedávno přece jen svedla. Mým protivníkem byla zelená liána jménem svlačec rolní. Rostlina, která za svým jemným vzhledem skrývá schopnosti superplevele.
Před pár lety jsem si položila otázku: Jak rychle vytvořit na zahradě záplavu jarní krásy, aniž bych k tomu potřebovala květinové záhony? Na pozemku, kde se to hemží myškami, krtky a zajíci? V místech, kde jsou k dispozici jen husté porosty pýru a těžký jíl bez humusu?
Nestává se mi, abych se samovolně probouzela už před svítáním. Dnešní první dubnový den je ale výjimkou. Ačkoliv jsem spala jen pár hodin a moc ráda bych v této své oblíbené činnosti pokračovala, už mi to nejde. No nic, beru to jako aprílový žertík, kterým mě dnes mé vlastní tělo napálilo.
Představme si, že se blížíme ke svému pozemku. Přicházíme blíž a blíž, až zahlédneme první dobře viditelný strom. Není to strom ledajaký. Je to strom "uvítací". Strom, který nás uvádí do našeho zahradního prostoru.
Pokud je vám příjemná myšlenka zasadit si na své zahradě rodový strom, pak je tento článek věnován právě vám.
Představme si situaci, že by se zvířata stala aktivními hráči v celosvětové hře zvané zvyšování životní úrovně.
Nemoci dělat na své zmrzlé zahradě vůbec nic může být pro mnohé nadšené zahradníky tak trochu utrpením. Pro mě to tak rozhodně není.
Přeháním jen maličko, když říkám, že setkání s permakulturou pro mě bylo velkým třeskem. Prudkým a náhlým zapálením pro novou zahradní a životní filozofii. Moje tehdejší záliba v zahradničení se přeměnila ve vášeň a náš nově nabytý a zcela holý pozemek se tak stal středem mého vesmíru.
A je to tady. Čas nazdobit vánoční stromeček a vytvořit si doma krásnou sváteční atmosféru. Dobrá tedy, beru do ruky pilku a vyrážím na zahradu pro letošní smrček.
Hrát si s ohněm je přesně to, co děti baví a velmi láká. Nedivím se tomu ani trochu, protože na ohni je něco nesmírně přitažlivého. Je to mocný a divoký živel ve své základní podobě. Hrátky s ohněm jsem ale, narozdíl od mnohých rodičů, svým dětem neodpírala, ba přímo naopak. Samozřejmě, a to zdůrazňuji, vždy pod dohledem dospělých a s...
Myslela jsem, že se mi to nestane, ale i já jsem kouzlu růží propadla. Nedalo se tomu uniknout, jelikož květy růží jsou mistrovským dílem krásy. Přestože osobně velmi oceňuji jednoduchost a skromnost květů, třeba těch lučních, ráda se nechám oslnit i ušlechtilou nádherou růží.
Náš pozemek byl po dlouhá desetiletí polem, které bylo obhospodařováno klasickým způsobem - těžká technika, jeden postřik za druhým a na střídačku kukuřice, obilí a řepka. Když jsme pole převzali do svého vlastnictví, hned jsem na něm s nadšením začala pěstovat zeleninu. První dva roky jsem jásala, protože všechno rostlo krásně a velmi rychle. Tak...
Kdybyste si zasadili, tak jako já, arónii před kuchyňské okno, od konce srpna byste si při vaření mohli užívat pozdně-letní přehlídku ptactva. Černé bobulky arónií jsou totiž jejich velmi oblíbenou pochoutkou. Keř či stromek arónie se v tuto dobu stává rušnou křižovatkou ptačích tras.
Vždycky jsem ráda ochutnávala mirabelky různých barev a chutí, které jsem si trhala v přírodě, většinou v mezích a podél cest. Některé byly dobré, některé kyselé nebo mdlé, jen zřídkakdy jsem narazila na plody chuti opravdu výborné.
Dobromysl obecná je jednou z mých nejoblíbenějších bylinek. Mám ji silně spojenou se vzpomínkou na veselé rodinné výlety mých dětských let. Každé léto jsme na tatínkův povel naskákali do naší staré černé volhy a tímto vznešeným korábem jsme frčeli na jeden z nedalekých kopců, kde dobromysl rostla hojně a přirozeně.
