Jak jsme hlubinně zúrodňovali

Náš pozemek byl po dlouhá desetiletí polem, které bylo obhospodařováno klasickým způsobem - těžká technika, jeden postřik za druhým a na střídačku kukuřice, obilí a řepka. Když jsme pole převzali do svého vlastnictví, hned jsem na něm s nadšením začala pěstovat zeleninu. První dva roky jsem jásala, protože všechno rostlo krásně a velmi rychle. Tak obrovské mrkve či kedlubny jsem snad v životě neviděla!

Až později mi došlo, čím to bylo. Půda byla totiž ještě nasáklá umělými hnojivy z předešlých let. Pak ale přišla krušná realita. Úrodnost prudce klesla a zelenina byla naopak chuďoučká a slabá. Navíc jsem získala dojem, že ten světlý prášek, který jsem vídala zemědělce sypat do polí, musel být zřejmě cement. Jak jinak si vysvětlit, že hlína měla vlastnosti betonu? Zhutnělá, tvrdá a v létě téměř nedobytná.

Co ale s tím? Zkoušela jsem vyvýšené záhony. Bylo to o poznání lepší, ale problémem bylo rychlé prosychání a tedy nutnost častého zalévání. A to bez vlastního zdroje vody a navíc v oblasti srážkového stínu nebylo to pravé ořechové.

Jako dobré řešení mi přišly hlubinně zúrodněné záhony. To jsou záhony, kde se vymění hlína půl metru do hloubky za různorodý organický materiál. Chtěla jsem to celé pojmout jako jednorázovou akci a najednou vytvořit celé záhonoviště o rozměrech deset krát jedenáct metrů. Trávit další roky postupným zúrodňováním jednoho záhonku za druhým se mi opravdu nechtělo a ani jsem na to neměla sílu.

Bylo mi jasné, že se jedná o akci, která bude něco stát. A ne zrovna málo. Zaplatit za bagr, náklaďák na přesun zeminy, za hnůj a další přísady do záhonů nebude maličkost. Vážně jsem zapřemýšlela nad tím, zda do toho vůbec jít.

Dospěla jsem ale k jasnému názoru, že ano. Rodiny si pořizují jako investici různé věci, které mají takovou hodnotu, která přetrvá. Třeba drahocenné šperky. Já jsem místo rodinného stříbra upřednostnila cennost jinou - rodinný humus :)

Manžel souhlasil, ale pouze pod podmínkou, že celou akci tentokrát povedu já. Sám měl na starosti kromě zaměstnání i celý včelín a jeho renovaci a kapacitně byl v té době zcela obsazen. Jasně že to zvládnu, řekla jsem si sebevědomě. Stejně ale ve mně byla malá dušička, už když jsem poprvé ve svém životě domlouvala bagr a sklápěčku.

Majitel bagru byl chápavý a má laická slova si trpělivě překládal do jazyka profesionála. S požadavkem vybagrovat hlínu pro vznik zeleninových záhonů se setkal poprvé a zaujalo ho to. Domluvili jsme se, že já vyměřím všechny budoucí záhony a obvod každého z nich nakreslím na zem lesnickým sprejem. Termín bagrování mi říct nemohl, ale jakmile prý bude mít mezi velkými zakázkami chvilku čas, zavolá a hned se na to vrhneme. Byla půlka srpna a do zimy to prý určitě stihneme. Tak hlavně ať jsem připravená!

Pustila jsem se tedy vzorně do přípravy. Nejdříve jsme posekli trávu na plácku, kde měl vzniknout ten zahradní zázrak. Pak jsem vyměřila rohy všech jedenácti záhonů, mezi nimi natáhla provázky a podle nich jsem na zem nasprejovala růžové, velmi výrazné čáry. Zdálo se to jako brnkačka, ale dalo to docela zabrat.

Jako naschvál se podařil nádherný podzim, tráva rostla jako divá a bagrista se neozýval. A tak jsem mohla sledovat, jak se moje růžové čáry zcela neorganizovaně vznesly společně s trávou do výšky. Bylo tedy potřeba trávu znovu posekat a čáry obnovit. To celé proběhlo v průběhu podzimu ještě asi třikrát. Naprosto neekologicky jsem tak na těch pár čar spotřebovala pět lesnických sprejů.

Když začátkem listopadu nastal den D a bagr se sklápěčkou dorazili, byla jsem už opravdu hodně natěšená. Kdo ale mohl čekat, že majitelem najatý bagrista bude barvoslepý a v trávě nerozezná růžovou od zelené?

Museli jsme tedy improvizovat. V tom už mě zachraňoval manžel, bleskurychle sehnal a zatloukl do rohů dřevěné kolíky a celou dobu bagristu odborně navigoval. Naše děti, malé neteře i synovec se v povzdálí naskládali jeden vedle druhého na lavičku a celý proces sledovali jako v kině.

Co si člověk zpočátku moc neuvědomí je fakt, že všechnu tu vybagrovanou hlínu bude muset někam dát. Ta původně utužená a kompaktní hmota se při nabírání poněkud načechrá a přibude tak na objemu asi o dvacet procent. Člověk jenom zírá, kolik jí nakonec je. Ideální samozřejmě je, když bagr nabírá hlínu přímo do sklápěčky a ta ji odveze na definitivní místo.

Tato etapa práce šla jako na drátkách, až na jedno jediné zaškobrtnutí. To když se po ne zcela jasné domluvě vysypal plně naložený náklaďák na nesprávné místo. Namísto valu, který jsem měla v úmyslu tímto způsobem vytvořit ve spodní části pozemku, skončil uprostřed ovocného sadu. Chvíli jsme se pokoušeli vymyslet pro tu obrovitou haldu mezi jabloněmi nějaké smysluplné využití, ale nepovedlo se. Nezbylo nic jiného, než těch pár tun zeminy zase nabrat a převést na správné místo určení.

Plnění dlouhých, vyhloubených děr už bylo pomyslnou třešničkou na dortu. Byla jsem mile překvapená, kolik dobrovolníků z řad příbuzných se přišlo této akce zúčastnit. Měli jsme k dispozici obrovskou hromadu polozetlelých klád stromů a ty se staly hlavní výplní záhonů. Kdyby věděly, jakému poslouží účelu, byly by hrdé. Ne každému padlému stromu se podaří stát se ceněnou a obdivovanou součástí zahrady.

Bezhotovostně, výměnou za náš pastovaný med, jsme od souseda koupili velikou hromadu uleženého koňského hnoje. Touto luxusní surovinou jsme prokládali jednotlivé vrstvy klád a větví v našich záhonech. Dalšími přísadami do tohoto půdního koktejlu byla troška původní zeminy, zeolit pro doplnění minerálů a dřevěné uhlí jako zvětšení plochy pro život půdních mikroorganismů. Úplně nahoru přišly kartony a vrstva slámy jako mulč.

Celá akce byla náročná, ale jsem moc ráda, že jsme se do toho pustili a dovedli do zdárného konce. Naši radost nijak významně nenarušila ani zpráva od majitele bagru, že mu hned během následující noci ten krásný žlutý stroj kompletně vyhořel. Prý závada na elektroinstalaci. Já mám ale pocit, že chudák bagr prostě psychicky nezvládl tak nezvyklý, řekla bych přímo revoluční počin na našem pozemku :)

Při procházce naší zahradou by si náhodný návštěvník ničeho zvláštního nevšiml. My zasvěcení do této akce ale víme, že tam kousek dál za mladým dubem se v zemi skrývá opravdový rodinný poklad v podobě třiceti kubíků pohádkově úrodné půdy.

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková