Děti a ohýnky

08.11.2021

Hrát si s ohněm je přesně to, co děti baví a velmi láká. Nedivím se tomu ani trochu, protože na ohni je něco nesmírně přitažlivého. Je to mocný a divoký živel ve své základní podobě. Hrátky s ohněm jsem ale, narozdíl od mnohých rodičů, svým dětem neodpírala, ba přímo naopak. Samozřejmě, a to zdůrazňuji, vždy pod dohledem dospělých a s velkou dávkou opatrnosti.

Připadalo mi dobré, aby se mé děti s ohněm seznámily hodně brzy, aby se s ním naučily bezpečně zacházet a poznaly jeho nevyzpytatelné chování a možná rizika. Jak lépe je to naučit, než vlastní zkušeností? Teoretické poučování a zastrašování moc efektivní nebývá. Chtěla jsem, aby byly v tomto směru šikovné, zkušené a obezřetné. A tak jsme trénovali.

Udělat oheň, to není jen o tom škrtnout sirkou, je to taky hodně o přípravě dřeva. Žádné zásoby palivového dříví u nás na zahradě nebyly, takže kdo chtěl ohýnek, musel si dřevo opatřit - projít pozemek a najít nějaké suché větve. A tak si děti vzaly vozíček a vyrazily na lov. Občas to byla akce na půl dne, ale nevadí - krásně se tím zabavily a navíc posílily kondičku.

Když už byly větší, mohly si na topení skácet i některý z menších topolů z našich větrolamů. Pak bylo potřeba olámat větve a rozřezat kmen. Žádný problém - každé z dětí vlastnilo minimálně jednu pilku a jejich dětská tělíčka vykazovala až přebytek životních sil.

Když se učily pracovat se sekerkou, tak to jsem, přiznám se, trpěla. Dost dlouho jsem odolávala, než mě přesvědčily, že už jsou na to dost velcí. Když jsem viděla, jak se má milovaná "děťátka" ohánějí tím ostrým kovovým předmětem, běhal mně mráz po zádech. Alespoň jsem tedy dohlížela na to, aby měly při sekání správný postoj (rozkročené nohy), aby jim sekerka nezasáhla nohu, kdyby se něco zvrtlo. Zvládly to ovšem krásně, nic zlého se nepřihodilo.

I rozdělávání ohně chce trochu cviku a ze začátku s tím docela zápasily, hlavně za větrnějšího počasí. Jejich dětská tvořivost se ale rozběhla na plné obrátky a začaly si vyrábět všelijaké zapalovací pomůcky - řady sirek nalepené na papíru, zápalné koule ze zmačkaného papíru s klubíčky toaleťáku uvnitř... Po řadu let je bavilo zkoušet různě dlouhé sirky, křesadla a další vynálezy. Benzín jako zápalnou látku jsem i přes jejich naléhání nepovolila :)

I v tom, čím na oheň přikládat, projevují děti hodně fantazie. Myslím, že je fajn, když my dospělí dokážeme projevit dávku trpělivosti a dopřejeme jim i ty dopředu ztracené pokusy - čerstvá tráva, mokré dřevo, hroudy hlíny... :) Poradit můžeme, ale jen ať si na to příjdou sami.

A co bezpečnost? Protože oheň nebezpečný je, to je fakt. Pro přiblížení situace na sebe prásknu, že mám doma přezdívku "bezpečák". Jsem totiž velmi opatrná a často své blízké upozorňuji na všemožná potenciální nebezpečí. Tento můj povahový rys se samozřejmě projevil i během našich ohnivých akcí. Učila jsem děti, co přesně mají dělat, kdyby třeba někomu chytlo oblečení a co rozhodně dělat nemají. Pěkně jsme tyto situace preventivně natrénovali :) Samozřejmostí také vždycky bylo mít po ruce plnou konev vody.

Krásně jsme si užili opékání téměř čehokoliv na prutech, přípravy čaje, guláše i pudinku v kotlíku, pečených brambor v popelu, i dělání ohýnků jen tak pro radost. Bylo to fajn, a to hlavně v době, když byly děti ještě malé a tyto činnosti pro ně byly skutečným dobrodružstvím. Měly možnost si s ohněm pohrát opravdu dosyta a za to jsem moc ráda.

V porovnání s mnoha ostatními dětmi tak mají v tomto směru dobrou průpravu pro život. Už ve školce tak bylo mému maličkému synovi jasné, že ta venkovní betonová zeď, kterou se jeho spolužák tajně pokoušel zapálit jen tak sirkou během odpoledních her na zahradě školky, prostě hořet nebude :)