Jak jsem přemnožila svlačec

Nejsem vůbec bojovný typ a už dávno se neperu, ale jeden velký souboj jsem nedávno přece jen svedla. Mým protivníkem byla zelená liána jménem svlačec rolní. Rostlina, která za svým jemným vzhledem skrývá schopnosti superplevele.

Ze zahrady svých rodičů jsem svlačec skoro neznala. Vyskytoval se tam jen minimálně a žádné problémy s ním nebyly. A tak jsem na setkání s ním na své budoucí zahradě nebyla vůbec připravena.

Známou pravdou je, třeba ve světě sportu, že kdo zná dobře chování svého soupeře, je ve výhodě. V zahradním prostředí to platí taktéž. Když vím, jak se rostlina chová, jaké jsou její rozmnožovací strategie, rychlost a způsob růstu, budu s ní umět dobře zacházet. Nemusí pak dojít k takové kalamitě, k jaké došlo právě u nás.

Zpočátku jsem svlačec nacházela v zeleninových záhonech jen sem tam. Poznávala jsem tak jeho skvěle vyvinutou obmotávací schopnost. Svými dlouhými plazivými stonky totiž šikovně a systematicky ovíjí rostliny ve svém okolí. Když je mu dopřáno dost času, dokáže je pokrýt svou listovou plochou tak důkladně, že slabší jedince zadusí. Postupuje vytrvale dál a dál, a pokud ho někdo nezastaví, záhon přetvoří na hustý svlačcový propletenec.

I přes moje časté pletí se měl čile k světu. Dokonce jsem měla pocit, že čím víc ho vytrhávám, tím větší sílu a chuť k růstu má. Pořád to ale bylo v našem soupeření jedna ku jedné. Ani jeden z nás nevyhrával a pěstování v jeho společnosti se dalo celkem dobře zvládat.

V té době jsem ještě nepraktikovala bezorebné pěstování. Naše půda byla zoufale tvrdá a neúrodná a velmi těžko se obdělávala. A tak mě napadlo pomoci si tím, že si vždycky na jaře záhony prokypřím rotavátorem.

Fungovalo to krásně. Na jednu věc jsem ale přitom nepomyslela. Svlačec se totiž umí velmi lehce rozmnožovat pomocí kořenů. I když jsem se snažila před kypřením záhon vyčistit, nikdy se mi to nepodařilo úplně. Z tvrdé půdy nešly do hloubky zasahující kořeny vytáhnout celé. Stroj tak rozsekal zbylé kořínky na mnoho částí, z nichž každý jednotlivý kousek byl schopen zakořenit. A tak jsem si pár let nevědomky vytvářela nové a nové svlačcové sazeničky. Než mi to došlo, rovnováha sil se změnila a svlačec začal na celé čáře vyhrávat.

Situace by se dala vyřešit třeba silnou vrstvou slamnatého mulče, který by svlačci bránil v snadném rozrůstání. To ale nebylo možné kvůli nájezdům slimáků ze všech světových stran. Těm se ve vysokém mulči krásně daří a naše zelenina by byla okamžitě snězena.

Situace už pro mě začala být neřešitelnou. Kdybych se mohla dostat ke své zelenině každý den a neustále svlačec brzdit, tak by to ještě šlo. Ale takhle na dálku, s dojížděním, to nemělo šanci.

Vážně jsem uvažovala o tom, že celou plochu záhonů přikryju tmavou fólií. Ta přes sebe nepropustí světlo ani vodu a veškeré rostlinstvo pod ní tak nemá podmínky k životu. Touto ne zcela fair play metodou by bylo možné se svlačcové plantáže za rok či dva úplně zbavit. Po sundání fólie bych měla k dispozici zcela holou půdu, na které bych mohla s pěstováním zeleniny znovu začít.

Nedošlo k tomu jen proto, že jsme mezitím na jiném místě vytvořili nové, hluboce zúrodněné záhonoviště. Tam je, zatím, i po několika letech, výskyt svlačce nulový. Pěstuji zde metodou bez rytí a jakéhokoliv jiného obracení půdy, což můžu jen vřele doporučit.

Teď je mým hlavním úkolem střežit svoji novou pěstební plochu před chapadýlky svlačců rostoucích v blízkém okolí. Prozatím se tedy cítím jako vítěz. Můj souboj se svlačcem sice skončil stylem "Kdo uteče, ten vyhraje", ale i to se počítá!

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková