Jsem majitelkou drobného, lehkého těla. Objem mé svalové hmoty je velmi podprůměrný. Tohle tělo očividně nebylo designováno na těžkou práci a vysokou výkonnost. I tak si ale vesele zakládám velkou ekozahradu.
K třešním cítím velkou náklonnost. Mám pocit, že jsou to takové laskavé rodinné stromy. Působí na mě jako hodné, přívětivé mateřské bytosti, které s rozpřáhnutou náručí k sobě zvou děti: "Jen pojďte, klidně si na mě i vylezte a pochutnejte si na mých třešních. Můžete se i pohoupat na větvích, jestli si potřebujete zablbnout." Cítím z nich...
Když se člověk zabývá permakulturou, cítí skoro až posvátnou povinnost živit se přes zimu z velké části krásnými oranžovými dýněmi. To byl i můj plán.
Téma zahrad a rostlinstva vůbec je už přinejmenším dvacet let podstatnou součástí mé existence. Není tedy divu, že se občas dostane i do mých snů. Tak jako dnes.
Mým velkým snem bylo, aby naše děti vyrůstaly v přírodní zahradě. Aby byly obklopeny stromy, kvetoucími keři, přírodní krásou, kypícím životem, mnoha odstíny zelené, vůněmi a všemožnými zdravými dobrotami. Chtěli jsme jim s manželem dopřát to nejlepší.
