Jak jsem začala psát blog

30.12.2022

Ve svém životě jsem měla v plánu velkou spoustu věcí, ale psaní článků mezi nimi rozhodně nebylo. Asi by k tomu nikdy nedošlo, nebýt jedné konkrétní situace, která se přihodila na naší zahradě.

V době karantény, kdy měly děti on-line výuku a trávily hodně času doma u počítače, svolávala jsem je ve chvílích volna ven na lavičku. Chtěla jsem, abychom si užili jarního sluníčka a čerstvého vzduchu.

Můj syn, tehdy čtrnáctiletý, při jedné z těchto nucených venkovních přestávek prohlásil: "Fuj, zase ta příroda!" V ten moment mě popadl záchvat smíchu. Své dceři, která se zrovna slunila na lavičce vedle mě, jsem s pobavením řekla: "Tak takhle to dopadá, když se člověk snaží své děti od malička vést k lásce k přírodě! O tom by stálo za to napsat. Jmenovalo by se to Humorný výsledek zahradní výchovy." A takhle vznikl název mého úplně prvního článku. Text jsem napsala ještě téhož dne.

Říkala jsem si - co když jsou někde lidé, kteří zažívají podobnou situaci jako já? Možná byli také přesvědčeni o tom, že když budou jejich děti vyrůstat v přírodě, zaručeně ji budou po celý život milovat. Podobně jako já přemýšlejí, jestli někde ve výchově neudělali chybu. Když by si přečetli tenhle článek, mohlo by je přinejmenším potěšit, že v tom nejsou sami.

Přemýšlela jsem, jak tento článek zveřejnit. Napadlo mě vytvořit si na svých webových stránkách blog. Připadalo mi ale divné, aby tam osaměle pobýval jen jeden jediný článek. A tak jsem si řekla, že jich ještě pár připíšu. Třeba pět.

Stala se ale nečekaná věc. Ačkoliv jsem se dříve psaní vyhýbala, jak jen to šlo, teď mě začalo vyloženě bavit. Čím víc jsem psala, tím více nápadů a témat přicházelo. Užívala jsem si ten vzrušující tvůrčí proces, kdy se myšlenky jakoby samy skládají do vět a odstavců. To příjemné napětí, jestli se mi podaří přenést obsah mé hlavy a mého srdce do smysluplného textu.

Autory blogu jsem si vždycky představovala tak, že se posadí do svého pohodlného křesílka a v klidu a tichu zapisují své myšlenky do notebooku. Občas vyhlédnou z velkého, dokonale čistého okna, které jim nabízí nádherný, nejlépe listopadově nostalgický výhled do zahrady. Čas plyne pomalu, a tak se můžou zasnít a plně se ponořit do hlubin své duše.

Právě tohle ale vůbec není můj případ. Prostorem, kde nejčastěji vznikají mé články, je totiž kuchyně. Ne nadarmo se říká, že hodně nápadů přichází při opakující se, monotónní a spíše lehčí fyzické práci. Takto je prý lidský mozek dobře nastavený na příjem inspirace.

Můžu to jen potvrdit. Člověk by nevěřil, kolik myšlenek se v hlavě urodí, než nakrájí brambory na guláš pro celou rodinu. Je ale potřeba zaznamenat je co nejdřív. Múza je totiž velmi vrtkavá. Pokud jí člověk v daný okamžik nevěnuje pozornost, odletí a už se nemusí vrátit.

A tak na zapisování myšlenek využívám nejbližší možný prostor. Nejčastěji nízký kuchyňský stoleček, na kterém pro mě zbývá prostor o velikosti čtyřicet krát šedesát centimetrů. Můžu si k němu i přisednout na tvrdou dřevěnou stoličku po prarodičích. Jen musím dávat pozor, aby mě přitom někdo z kolemjdoucích nesmetl. Sedím totiž právě na tom nejfrekventovanějším místě kuchyně, v úzkém průchodu u dveří.

Jistou nepohodlnost tohoto pracovního místečka si vynahrazuji tím, že píšu do krásného květovaného bloku. Tam zaznamenávám své nápady, zatímco na sporáku divoce bublá bramborový guláš.

Občas se něco uvaří nebo upeče více, než by se slušelo. Ale to už patří k věci. S přibývajícími zkušenostmi jsem si nicméně vytvořila pár pravidel. Třeba to, že ať múza naléhá sebevíc, od smažení cibulky už neodcházím.

Odbíhání k tužce a papíru přípravu jídla samozřejmě prodlužuje, někdy i dost významně. Rodina si zatím nestěžuje. Občas sice zaslechnu poznámku: "A jéje, maminka už zase píše!", ale domácí pohoda většinou přetrvá. Z širšího úhlu pohledu totiž moje rodina více získává, než ztrácí. Mé psaní je pro ně jasnou výhodou.

Jsem totiž "sdělovací" typ. Pořád mám chuť něco o zahradě nadšeně sdělovat lidem kolem sebe. Co mě zaujalo, na co jsem přišla, co zrovna kvete... Chci se o to všechno s někým podělit. Ale protože rostliny nejsou ani zdaleka středem zájmu mých nejbližších, vyslechnou si to většinou jen proto, aby mi udělali radost.

Od té doby, co takhle píšu, mají ode mě pokoj. Své zahradní nadšení vkládám do svých článků, a ty, jak předpokládám, čtou jen lidé, které zahradní témata opravdu zajímají.

Okamžik, kdy článek dopíšu a uveřejním, mé děti rády využívají k tomu, aby si ze mě udělaly legraci. Sdělí mi například, že čtenost mých článku je způsobená tím, že se lidé prostě jen omylem ukliknou.

Toto nahlédnutí do zákulisí mé amatérské literární činnosti bych ukončila nedávným výrokem mého dnes už šestnáctiletého syna. Se vší vážností mi poradil: "Mami, prosím tě, raději moc nemluv. Ty když nemluvíš, tak působíš inteligentněji."

No, a tak méně mluvím a o to raději píšu :)