Tulipány aneb radost jako životní "stopa"

18.05.2021

Celkem zásadní otázkou je, podle čeho se má člověk v životě orientovat, aby šel tou správnou cestou a byl tudíž šťastný. Aby to byla cesta v souladu s jeho duší, přinášející radost a pocit naplnění.

Sama jsem se v tom mnoho let docela plácala. Neustále jsem si v hlavě vytvářela jakýsi "vývojový diagram" neboli naprosto jasný a konkrétní plán mé budoucnosti, včetně všelijakých rezervních cestiček, rozvětvení, objížděk a náhradních řešení. Že to požíralo docela velkou část mé mozkové kapacity ani nemusím zmiňovat.

K mému překvapení se ale můj život podle tohoto vývojového diagramu neřídil. Jakoby naschvál se odvíjel poněkud jiným směrem. Co mě ale zaráželo, byl fakt, že mi život nabízel i mnohem krásnější a zajímavější možnosti, než bych kdy sama vymyslela.

Když jsem se nad tím zamýšlela, všimla jsem si, že se to dělo pokaždé, když jsem si dovolila věnovat se něčemu čistě pro radost a z nadšení. Právě to mi pak do života přinášelo další a další radostné a vzrušující zážitky, setkání i pracovní příležitosti.

Proto jsem se začala řídit odlišnou životní filozofií, a tou je "stopování radostí". Pokaždé, když se mi v životě objeví něco, co ve mně vzbuzuje radost a nadšení, považuji to za důležitý ukazatel - "stopu", kterou je dobré následovat. Vede mě totiž někam dál, neznámo kam, ale správně. Nezáleží na tom, jaká drobnost či banalita to je. Klidně to může být i něco, co rozum vyhodnotí jako úplnou blbost.

A tak mě nedávno, z ničeho nic, naprosto okouzlily tulipány. Překvapily mě ty obrovské dávky radosti, které zažívám při kontaktu s nimi, a tak jsem zatoužila jich pěstovat hodně. Můj rozum ale hned zavelel: "Ne ne, hezky věnuj svůj čas pěstování dalších u nás původních, odolných a nejlépe i jedlých trvalek, které ještě dobře neznáš. Tak, jak se na permakulturní zahradnici sluší a patří. Přece nebudeš plýtvat energií pěstováním přešlechtěných tulipánů!"

Ale srdce touží. A já prostě miluju tu jejich svěží jarní křehkost a specifickou vůni. Nemůžu se nabažit atmosféry mladistvé radosti a veselosti, kterou kolem sebe šíří. Navíc je mám silně spojené s krásnou vzpomínkou z dětství, jak ráno hrdě nesu do školy své paní učitelce pár čerstvě utržených tulipánů ze zahrádky. Držím je v ubrousku, cestou si k nim čichám a mám radost. Jsem si jistá, že tulipány jsou pro mě stopou, a že je tedy důležité, abych je pěstovala.

Radost a nadšení jde mimo rozum či logiku. Je to něco, co my sami až tak neovlivníme - nemůžeme se k tomu donutit, ani to cíleně vyvolat. Vzniká to samo, spontánně a mnohdy úplně nečekaně. Připadá mi to spíš jako takový dárek shůry, podobně jako třeba láska. Pokud existuje nějaká vyšší síla, jak lépe by nám měla dát vědět, co máme v životě dělat, kam máme směřovat, abychom naplnili plán své duše a byli šťastní? Poskytne nám "stopy" - něco, co bude pro nás tak přitažlivé, že to přirozeně budeme chtít následovat.

Jsem teď tedy stopařka. Sleduji stopy svých radostí, a to jsou momentálně tulipány. Vyhledávám a zkouším barevně sladěné kombinace tulipánů, které kvetou současně, nejlépe tón v tónu. Věnuji tomu čas a energii, protože to tak zrovna cítím. Věřím, že mě to zavede i někam dál, stejně tak, jako mě před léty pěstování citroníků v panelákovém bytě přivedlo až k permakultuře :)