Proč si ZAPISOVAT ODRŮDY ovocných stromů

Kdybyste vyrůstali ve stejné rodině jako já, byli byste na podzim svědky typického rodinného výjevu. Můj tatínek až skoro obřadně vytahuje z nejhornější poličky list papíru, pečlivě uložený v pevném obalu. Prohlíží si ho s důležitým výrazem v tváři a praví: "Ták, podíváme se, v jakém pořadí budeme sklízet jablka a hrušky." Ten vzácný kus papíru není totiž nic menšího, než plánek výsadby všech našich ovocných stromů.

"A proč je prostě neotrháme podle toho, kdy budou zralé?" ptám se dětsky naivně. Dostane se mi ochotné odpovědi. Odborná přednáška, specialitka mého tatínka, právě začíná. Prý abych tomu dobře porozuměla a na celý život si to zapamatovala. "Že já jsem se vůbec ptala!" napadá mě. Rychle zkouším vymyslet nějaký úhybný manévr a odvést pozornost jinam.

Ale protože se mi to tehdy nepodařilo a tohle téma v mé paměti zůstalo, zapisování odrůd jsem s úplnou samozřejmostí přebrala do své zahradnické praxe. O to víc jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že to lidé běžně nedělají. A to je opravdu škoda. Pokud tentokrát vy budete mít trpělivost se mnou, můžeme se do tohoto tématu pustit. Týká se hlavně podzimních a zimních odrůd jabloní a hrušní, tedy těch vzácných plodů, které nám přinášejí potěšení v chladném období roku.

Nuže, jdeme na to. Naším cílem je vědět, kdy kterou odrůdu otrhat k uskladnění tak, aby vydržela ve sklepě co nejdéle a při té nejlepší možné chuti. Některé odrůdy je dobré nechat na stromě co nejdéle, skoro až do prvních mrazíků, zatímco jiné je potřeba sklidit dříve. U ovocných stromů existují dva typy zralosti – sklizňová a konzumní.

Konzumní zralost se pozná celkem snadno – je to okamžik, kdy plody mají nejlepší chuť a vzhled a je tedy dobré je začít konzumovat. Aby ale této své nejlepší chuti dosáhly, musí se ze stromů sklidit ve správnou dobu. Ani dříve, ani později. A to je tak trochu oříšek.

Sklizňová zralost neboli období vhodné pro sklizeň se totiž špatně rozeznává. Je to okamžik, kdy jsou plody právě v takovém stupni svého vývoje, kdy je můžeme sklidit, aniž by přestaly správně dozrávat. Po uskladnění v nich dále probíhají přesně ty chemicko-fyzikální změny, které ovoce dovedou k jeho nejlepší chuti, vůni a konzistenci. Tedy ke konzumní zralosti. Plody tak ukážou svůj plný potenciál a my si pochutnáme. Předčasně sklizené ovoce nebo sklizené příliš pozdě už tohoto svého hvězdného okamžiku nedosáhnou. Ve sklepě se plody mohou začít scvrkávat, moučnatět a rychle se kazit.

S načasováním sklizně se tedy člověk může lehce splést. Metoda určování sklizňové zralosti podle vzhledu sice existuje, ale není úplně snadná. Každá odrůda navíc může mít svá specifika. Vhodná doba pro otrhání plodů se ale běžně u každé odrůdy udává. Můžeme si to jednoduše přečíst, případně trochu doladit podle aktuálního průběhu počasí v sezóně. A je to. Tedy, pokud ovšem název sklízené odrůdy známe.

Lidé se často spoléhají na lísteček s označením odrůdy, kterým je stromek vybavený při koupi. Je sice nepromokavý a nějakých pár let venku vydrží, ale nakonec ho odvane čas.

Při zapisování nám ale nejde jen o název odrůdy. Ve hře je i podnož, na které stromek roste. Ta určuje velikost koruny, které strom v budoucnu dosáhne. Podle typu podnože se může šířka koruny dospělé jabloně pohybovat mezi jedním až deseti metry v průměru. Je to tedy opravdu zásadní údaj. Kdyby chtěl člověk například dosadit další stromy v blízkém okolí, měl by vědět, kam až bude koruna dosahovat. Na zahradních konzultacích občas zažívám následující situaci:

"Na jaké podnoži je tato jabloň?"

"Moment, podívám se na lísteček… aha, ono už to není čitelné."

"A nemáte to někde zapsané?"

"Možná… někde na papírku…"

Což většinou znamená, že už se tento údaj nenajde. Alespoň ne v době, kdy je to potřeba. Vždycky si říkám, jaká je to škoda. Vždyť stačilo tak málo!

Dalším důvodem, proč si údaje o zasazeném stromku zapisovat, je opylování. Mnoho ovocných druhů, například jabloně či hrušně, jsou cizosprašné. Pro dobrou plodnost potřebují v blízkém okolí jinou odrůdu, která kvete ve stejný čas. V průběhu let můžeme chtít některé stromy doplňovat, staré nahrazovat novými, a tak je dobré si udržovat přehled.

Já si navíc zapisuji i to, KDY jsem daný strom zasadila. Díky tomu mám nejen přehled o tom, jak rychle tento strom roste, ale můžu s ním třeba oslavit i jeho "zasazeniny". Zatím jsem to ještě neudělala, ale se svým sklonem k romantismu jsem toho rozhodně schopná. Dvacetiny našich prvních jabloní jsou už za dveřmi.

Občas si zaznamenám i to, KDO strom zasadil. Trvá to okamžik, ale stojí mi to za ten pocit, že třeba jednou svým budoucím vnoučatům budu moct říct: "Tady tu krásnou velkou hrušeň sázel váš tatínek, když byl stejně starý, jako jste teď vy."

Důležitou zásadou je pro mě zapsat si odrůdu HNED v den zasazení. Neodkládat to. Dělám to i v případě, že jsem opravdu unavená. Ve víru událostí dalších dnů je snadné na to zapomenout. A protože jsem, jak říkají moje děti, "z pravěku" a nemám ten správný vztah k elektronice, všechno si zapisuji na papír. Mám na to speciální deník s nákresy, který je mou externí pamětí. Nicméně, abych šla trochu s dobou, všechny důležité informace si navíc i vyfotím.

Osud mi ovšem dopřál i vlastní zkušenost s tím, jaké to je, když plánek odrůd chybí. Je jí starý jabloňový sad, který můj manžel zdědil po svém strýci. Zatím se nám podařilo identifikovat pouze jedinou odrůdu, a to chuťově a vzhledově nezaměnitelný Spartan. Jinak netušíme. Možná, že strýc někde plánek odrůd měl, jen nebyl nalezený či rozpoznaný jako cenný.

Vede mě to k myšlence, že plánek ovocných odrůd zasazených na zahradě by bylo ideální uschovat pro své potomky s podobnou pečlivostí a důležitostí, jako je to obvyklé třeba u projektu domu. Obzvláště pokud máme stromy na semenných podnožích, které jsou dlouhověké a mohou přinášet ovoce i několika generacím po sobě.

Já osobně si svého zahradního deníku cením opravdu hodně. Je jakousi kronikou naší zahrady, místa, které miluju víc, než jakékoliv jiné místo na světě. Mám v něm "rodné listy" všech stromů, které v naší zahradě rostou a přinášejí nám krásu i užitek.

A tak, když se vrátím ke svému tatínkovi, jeho drahocennému lejstru a dlouhé přednášce, naprosto mu po těch letech rozumím. Mimochodem, i když už se dávno přestěhoval a s mojí maminkou vytvářejí zahradu jinde, svůj skoro padesát let starý plánek ještě pořád má.

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková

Kreslený obrázek: Pixabay