Proč mám ráda přírodní zahrady

Stará moudrost praví, že šaty dělají člověka. A také se říká, že zahrada je odrazem člověka, který o ni pečuje. Jak to spolu souvisí? Řekla bych, že velmi. Všimla jsem si, že lidé, kteří mají rádi přírodní zahrady, mívají často podobný styl oblékání. Jednou se mi dokonce stalo, že jsem přijela na zahradní konzultaci k paní, která byla oblečená přesně stejně jako já. První chvíle lehce zmatených vzájemných pohledů byly docela komické.

I tady jsou samozřejmě výjimky, proto nemám v úmyslu dělat z toho vědu či obecně platnou pravdu. Jen tak polehoučku zkusím popsat, jak to já osobně vnímám. Jaké by mohly být společné rysy u lidí, kteří tíhnou k přírodním zahradám. Možná že v tom najdete nějaké podobnosti i s vámi samotnými.

Kdybych se oblékla do upnutého kostýmku a obula si lodičky s úzkou špičkou, měla bych podobný životní pocit, jaký zažívám v zahradách, které jsou vypiplané do posledního stébélka. Kde jsou živé ploty stříhané do přesných tvarů, v trávníku neroste jediný plevílek a všudypřítomné pravé úhly a rovné linie dávají jasně najevo, že zde vládne pevně daný lidský řád.

Tohle není můj svět. Já mám ráda volnost, ležérnost a takovou tu nedbalou eleganci. A to jak v oblečení, tak i co se týká zahrad. Podobně jako dávám přednost oblečení, které mě nijak nesvazuje a neomezuje v pohybu, tak mám ráda i zahrady, které působí uvolněné a dýchají svobodou.

Líbí se mi i trocha té "neučesanosti" a pocit, že zahrada je sice kultivovaná, ale pořád si ponechává jistou dávku divokosti. Třeba v podobě zákoutíčka s kopřivami, záplavou zářivých pampelišek v trávníku, podzimním listím ponechaným pod stromy či porostem divokých bylin pod keři. Nechci zahradě vnucovat víc pravidel, než je nutné. Kdybych se totiž snažila svou zahradu "ochočit", ztratila by své krásně ležérní kouzlo, díky kterému se já osobně v přírodě cítím tak příjemně. 

Tam se přece neřeší nějaká ta větvička nakřivo, rozpadající se šiška v trávě nebo spletenec divokých travin. A protože sama bych se bránila tomu, kdyby mi někdo nařizoval pevně stanovený dress code, ani rostlinám v zahradě se moc nepletu do toho, v jakém tvaru by měly růst.

Neřeším ani módní vlny v oblékání, ani momentální trendy ve vzhledu zahrad. Nejde mi ani o klasiku nebo úctu k tomu, jak to bývalo dřív a jak by se to tedy mělo dělat i nadále. V tomto směru se snažím řídit jednoduše zdravým rozumem a svým vlastním názorem na to, co je pěkné a smysluplné a co není.

V přírodní zahradě se cítím jako ve své kůži. Jako v oblečení, které mi prostě sedí. A to s sebou přináší příjemný bonus – cítím se i více ŽIVÁ. Jako by ve mně proudilo víc energie a života. A aby taky ne, když i kolem mě to naplno žije! Pobývá tu se mnou spousta drobných tvorečků, od broučků, včel, motýlů, ještěrek, ježků až po nějaké to hádě a sem tam i vyjukaného zajíce či zbloudilou srnku.

A ačkoliv tento prostor pulzuje životem, cítím z něho klid. Božský klid. A podobně jako u oblečení nenosím divoké vzory, křiklavé barvy a všelijaké výstřednosti, ani do zahrady si takové prvky nevnáším. Příroda sama o sobě to také většinou nedělá. Nesázím tedy pestrolisté (panašované) či červenolisté kultivary, protože v mých očích tento klid narušují. Dávám přednost mnoha odstínům zelené a spíše jemným barvám. Na tu přirozenou barevnou divočárnu si ráda počkám do podzimu.

Mou největší zahradnickou výzvou je tento dojem klidu v zahradě udržet. Není to pro mě ale snadné. Často se pro něco nadchnu a mám pocit, že to prostě musím na zahradě mít! Že bez toho se nedá žít. Vlastně bych nejraději pěstovala snad úplně všechno. Neustále tedy hrozí možnost, že svou zahradu přeplácám. Proto se snažím o rozvážnost a držím se trochu zpátky. Ono méně je někdy více.

Velmi vítanou výhodou přírodních zahrad je, že nejsou náročné na údržbu. Tak jako se při výběru oblečení vyhýbám háklivým materiálům, tak se ani v zahradě neobklopuji rostlinami, které vyžadují opravdu hodně péče a opatrnosti. Vždycky sázím přednostně rostliny, které jsou už od přírody odolné, nenáročné a schopné růst tak nějak samy od sebe.

V mých trochu až radikálních zahradnických začátcích jsem si myslela, že by bylo správné, aby každý člověk měl přírodní zahradu. Že jediná správná zahrada je ta přírodní. Už si to ale nemyslím. Na to jsme my lidé svým založením jeden od druhého příliš odlišní. Ne všichni si vybíráme oblečení z přírodních materiálů nebo hlavně to pohodlné. Myslím, že je to o vrozené povaze.

Když mě nedávno pozvala má kamarádka, na první pohled noblesní dáma, do své čerstvě zrekonstruované zahrady, přiznala se mi, že se trochu bála. Očekávala, že se mi nebude líbit. Dokonale udržovaný anglický trávníček, masivní betonové obruby kolem trvalkových záhonů, příroda svázaná jasnými pravidly. Něco jako venkovní obývák, ve kterém se můžete bezpečně pohybovat i v dlouhé čistě bílé sukni z jemné kraječky.

Bála se úplně zbytečně. Líbilo se mi to. Bylo to totiž vytvořené s velkou láskou. Svým způsobem tu dokonalou upravenost vlastně taky obdivuju. I já si občas ráda obleču něco noblesního a vykročím do světa v botkách na podpatku. Ale jen na chvíli. Není mi to totiž vlastní. Moje kamarádka se mi zase svěřila, že přírodní zahrady vlastně velmi obdivuje. Jen by v takové zahradě nedokázala trvale spokojeně žít. Ani se jí nedivím. Dovedete si představit decentní aristokratku, jak se prochází v divokém porostu bršlice, lebedy či kostivalu?

Naše zahrada je vlastně něco jako náš druhý šat. Obklopuje nás, zahaluje, zkrášluje, podobně jako oblečení. Jen je od našeho těla trochu dál. Určitě zde platí to, co kdysi kdosi rozumný řekl. Totiž, že proti gustu žádný dišputát. A tak to přesně je. Ať už si člověk vytváří zahradu jakoukoliv, hlavně ať je mu šitá na míru!

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková