Proč mám ráda bambus

Když jsem se před lety dozvěděla, že se u nás dají pěstovat bambusy, hned jsem chtěla taky nějaké mít. Do té doby jsem je znala jen jako pevné a trvanlivé tyčky v regálech zahradnických center. Pořídila jsem si tedy sazeničky vzrůstného bambusu rodu Phyllostachys a těšila se, že budu mít časem tyčky vlastní. To jsem ještě netušila, že se tato impozantní rostlina stane jednou z mých nejoblíbenějších.

Prvních pár let to vůbec nevypadalo, že by tyto jemné rostlinky kdy měly kapacitu dosáhnout čtyřmetrové výšky. Každým rokem ale vyrůstala stébla o něco vyšší a tlustší. Nakonec mě svojí výškou mile překvapily. Když jsme jednoho letního rána s manželem vstávali, vesele poznamenal: "Bambusy jsou tady." A opravdu, stébla bambusů už vyšplhaly do výšky oken druhého patra našeho domu.

Zasadila jsem je totiž poblíž domu, hned vedle přístupového chodníčku k hlavním dveřím. To jsem ještě neznala jednu z typických vlastností bambusu - sklánění stébel. Když hodně naprší nebo nasněží, obtěžkaná stébla se díky své pověstné pružnosti pomalu ohnou skoro až k zemi. A tak se i ty naše elegantním obloukem opřou o stěnu domu a vytvoří tak nad chodníčkem zelený, mokrý tunel. To je sice esteticky velmi působivé, má to ale své nevýhody - při sebemenším dotyku se na nás snese sprška vody. A to třeba po ránu, když děti odcházejí do školy (v polodřepu, jinak to nejde:) není nic příjemného. Ale chybami se člověk učí, a tak najdu bambusům místo vhodnější.

Co je na bambusu opravdu fascinující, je rychlost růstu stébel. Nejdříve se na jaře ze země vynoří tmavé špice, které pak nečekanou rychlostí narůstají do výšky. Ani se skoro nechce věřit, že ta pevná a poměrně tlustá čtyřmetrová stébla vyrostou do své výšky během pár měsíců. Potom už stéblo v růstu nepokračuje, ale dozrává do své proslulé tvrdosti.

Až vás někdy napadne, tak jako nás, přiložit tenké boční větvičky bambusu do ohně, nebuďte překvapeni silnými ranami, které se začnou ozývat. Bude to sice zábavné, ale sousedé by se mohli leknout, že se u vás střílí :)

Asi nejvíc bambusy obdivuji v zimě. Když už je okolní vegetace bez listů, nastává stálezeleným bambusům období exhibice. Je to čas, kdy vyniknou ve své jedinečnosti. Svěží zeleň listů je v totiž zimě obzvlášť oceňovaná a zasněžené bambusy jsou opravdovou pastvou pro oči. Vždycky se těším i na jemný šustivý zvuk, jak sněhové vločky dopadají na tisíce úzkých, pevných lístků.

Není třeba se bát, že by tato asijská rostlina působila v naší krajině nějak zvlášť exoticky. Když jsem jezdila s kočárkem na dlouhé uspávací túry po našem městě, narazila jsem na houští vysokého bambusu u památkově chráněného domu - poloroubenky. Divila jsem se tehdy, jak moc se k této starodávné budově hodí.

I náš soused už mě prosil o sazeničku té "stálezelené vrby" :) A jelikož se tenhle typ bambusu celkem rychle rozšiřuje podzemními oddenky, podobně jako pýr, dohodli jsme se, že nechám bambus samovolně doputovat až do jeho zahrady - už to má jen kousek. Jsem za to ráda, žádná speciální bariéra se tedy do země zakopávat nemusí.

Kouzlo bambusů spočívá i v tom, že vytvářejí zcela zvláštní atmosféru. Je zážitkem pocítit tu lehkost, jemnost a vzdušnost v kombinaci s obrovskou pevností a houževnatostí. Porost bambusu je tak trochu "les" v malém. Tento les má i svůj vlastní zvuk - šustění bambusového listí je velmi specifický a uklidňující. Když venku fouká, ráda pozoruji ta vysokánská, divoce se kývající stébla a obdivuji jejich pružnost.

Do budoucna mám v plánu vytvořit uprostřed bambusového hájku malou dřevěnou plochu, těsně nad zemí, která bude sloužit k pohodlnému ležení. Tam budu chodit odpočívat. Pod hlavu si dám polštář, budu hledět do větvoví tohoto našeho lesa a vychutnávat si jeho krásu.