O naší nebezpečné hrušni
Byla jednou jedna hrušeň. Zasadil ji můj tatínek, svým založením podobný králi Miroslavovi, svému jmenovci. Hrušeň rostla a jak léta běžely, přibyl k ní ještě rodinný domek, tři dcery a syn.
Strom vyrostl do mimořádné krásy a velikosti. Jeho klenutá koruna, na hrušeň nezvykle široká, se stala klenotem naší zahrady. Trávili jsme pod ní hodně času. Stačilo vyjít z domu, sejít pár metrů po mostku a uvelebit se na lavičce v jejím stínu. Prostě pohádka!
Jak to ale v pohádkách bývá, vždycky se objeví nějaký ten zádrhel. Nástraha, možná snad přímo nebezpečí, které musí postavy překonávat. A přesně tak to bylo i s naší hrušní.
Vzpomínám na to asi takhle: Je podzim a já se konečně vracím domů ze školy. S aktovkou na zádech a pocitem, že všechna nebezpečí dne už jsou za mnou. Ale ouha. Těsně před cílem se ozve mohutné, dunivé "Prásk!" Něco prosviští kolem mé hlavy rychlostí meteoritu a roztřískne se o betonový mostek u domu. Hruška. Jedna ze stovek a stovek obrovských, mimořádně tvrdých hrušek vysoko v koruně.
Na sklizeň ještě není čas, tyto hrušky patří mezi velmi pozdní a plody je třeba nechat na stromě co nejdéle. Už nějakou dobu tedy postupně opadávají. Na první pohled by člověk řekl, že se tyto jako kámen tvrdé a téměř úplně kulaté hrušky nemohou nikdy stát poživatelnými. Když se ale těsně před mrazíky uloží do sklepa a nechají se delší dobu uležet, změní se ve šťavnaté lahůdky.
Což o to, postupně jsme si na padající hrušky zvykli. Byli jsme ve střehu a pod hrušní jsme procházeli co nejrychleji. Ale co třeba nic netušící návštěvy? Skoro by to bývalo chtělo zatlouct ke stromu výstražnou ceduli. Zvláště při větším větru. Všichni jsme rychle pochopili, že není jedno, co si člověk zasadí k přístupové cestičce k domu. Obzvlášť k takové, která nejde žádným jiným způsobem obejít, jako to bylo právě u nás. Naším podzimním "minovým polem" bylo nutné projít pokaždé, když jsme se jen hnuli z domu.
Stejně tak by asi nebylo úplně ideální procházet třeba pod vzrostlou Jaderničkou moravskou, jabloní s plody sice vynikající chuti, ale také dlouho postupně opadávajícími. Nebo se brodit plody moruše černé, což se rovná chůzi v kluzké marmeládě. Ani mezi pichlavými plody jedlého kaštanovníku by nemuselo být příjemné kličkovat.
Pokud má ale člověk málo místa a ovocný strom si k cestičce dát chce, pak je dobré nevybírat takový, ze kterého toho padá opravdu hodně a z velké výšky. Na rozdíl od nás tak nebude muset sledovat, jak padající hruška rozbíjí na kusy placatý kámen pod stromem.
Naštěstí ne každý ovocný strom má takové vlastnosti, jako naše rodinná hrušeň. Ta byla a stále je extrémním případem. Při tak obrovském počtu hrušek a častým pohybem lidí pod její korunou bychom statistickým výpočtem asi došli k závěru, že střet člověka s padající hruškou je prostě nevyhnutelný. A jestli se třeba ptáte, zda někoho z nás za ta dlouhá léta trefila hruška přímým zásahem, pak ráda odpovím, že ne. Zázraky se totiž dějí nejen v pohádkách.
Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková