Náš rodový strom a proč musel vyrůst dvakrát

18.03.2021

Už se vám někdy stalo, že jste o někoho pečovali tak důkladně, že jste ho tím málem zničili? Mně ano. A to ve velkém stylu :)

Náš rodový strom prostě miluju. Ráda ho vnímám jako symbol síly naší rodiny, tak jak to u rodových stromů bývá. Od samého začátku jsem si ho hýčkala. Rok za rokem jsem s napjatým očekáváním sledovala, jak se tenký proutek směle vytahuje vzhůru, jak košatí a sílí. Tato pomalá, ale fascinující přeměna drobné sazeničky dubu v pevný strom se odehrávala v samém centru našeho pozemku.

Po osmi letech jsem konečně získala dojem, že se tento třímetrový krasavec stává králem naší zahrady.

Čím dál víc jsem přemýšlela, jak ho na naší neoplocené zahradě ochránit před každým nebezpečím. Třeba před srnkami, které by mu mohly v zimě z hladu okousat korunku. To stejné hrozilo i všem našim ovocným stromkům. Vyrobila jsem proto speciální, čistě přírodní ochranný prostředek a chtěla jsem tím všechny stromky natřít.

K natírání nakonec nedošlo, nebyl čas. Jeden strom jsem ale přece jenom natřít stihla, a to právě ten nejcennější - strom rodový. Kmen měl ochráněný pletivem, ale jeho horní část a nejsilnější části hlavních větví jsem pečlivě a s láskou natřela. Celou zimu jsem pak měla dobrý pocit z toho, že náš doubek je v úplném bezpečí.

Ta zima pro mě nebyla vůbec lehká. Má stará známá borelióza se přihlásila o slovo. Vrátila se s takovou intenzitou, až mě to překvapilo, a připravila mě o podstatnou část mé životní energie. Připadala jsem si jako stará babička, slaboučká a vetchá, která se jen pomalu a smutně plouží po domě. Neměla jsem sílu skoro na nic. A tak to trvalo celou zimu. Cítila jsem tehdy už trochu beznaděj, připadalo mi, že svoji sílu už nikdy nezískám zpět. Ještě že mi rodina v té době hodně pomáhala.

Těšila jsem se na jaro, jako snad nikdy předtím. Nemohla jsem se dočkat, až ucítím tu obrovskou sílu jarní přírody a budu ji moct nasávat. Doufala jsem, že se tak vlije síla i do mého těla. Těšila jsem se, až uvidím, jak to všechno na naší zahradě krásně roste a sílí, a to bude dodávat radost i do mého života.

Když jsem se pak poprvé po zimě vypravila na náš pozemek, hned od příjezdové cesty jsem viděla, že něco není v pořádku. Všechno už se krásně zelenalo, jen náš rodový strom na sobě neměl ani lísteček. Šla jsem k němu a doufala, že není pravda to, co tuším. Ale bylo to tak. Náš dub byl úplně suchý. Ani stopa života.

V ten moment to na mě všechno obrovsky dolehlo - ta nekonečná únava posledních měsíců, smutek ze ztráty své životní energie, a teď i rodového stromu. Bylo mě hrozně. Ani jsem nedokázala ten uschlý strom uřezat, uklidit, a tím se s ním rozloučit. Neměla jsem ani pomyšlení zasadit místo něho strom nový, protože jsem měla tak moc ráda právě tenhle. A tak tam dlouho stál jako symbolické torzo mého dosud krásného života.

Síla přírody je ale nečekaně velká. Dává možnost obrovské regenerace, obnovy, ať už se to týká rostlin nebo třeba lidského těla. A tak se stalo, že doubek po nějaké době obrazil z kořenů. Právě tam, v kořenech, zůstala síla tohoto rodového stromu neporušená. Když jsem těch několik slabých proutků objevila, měla jsem neskutečnou radost. Cítila jsem, že svítá na lepší časy.

Ponechala jsem ten nejsilnější z výhonů a přivázala ho k tyčce. Věděla jsem, že mě čekají celé dlouhé roky čekání, než vyroste strom nový. Nevadí, hlavně že je to ten stejný strom! Tentokrát už rostl o trochu rychleji, protože jeho kořenový systém byl velký a měl tedy více síly k růstu. I tak to pro mě byla velká zkouška trpělivosti - sledovat celý ten už známý proces růstu zase od začátku. Jak stromek rostl, jako by spolu s ním rostla i moje fyzická síla. Mohla jsem tak konečně znovu začít normálně fungovat a užívat si života.

Dodnes nevím, kde se stala chyba, co závadného v mém ochranném prostředku mělo tak ničivý účinek.

Lidé tradičně vysazují rodový strom jako symbol síly, pevnosti a soudržnosti své rodiny, rodu, a tedy svých vlastních kořenů. Když se někomu z rodiny třeba momentálně nedaří, ostatní členové ho mohou podpořit, podržet ho, aby mohl zregenerovat a opět nabrat své síly. Tak, jako tomu bylo u nás. Právě v tom síla rodiny spočívá.

Po tomto mém zahradnickém i zdravotním karambolu se pro mě osobně stal i nepřehlédnutelným symbolem naděje a nových začátků.

A jak je na tom náš rodový strom dnes? Právě letos na jaře svou výškou překonal svoji první verzi :)