KAMENY - proč je musím na zahradě mít

Jestli jsem ve svém životě měla na něco opravdové štěstí, pak na výrazné a něčím hodně zajímavé lidi ve své rodině. A to má svoje důsledky. Vlivu takhle blízkých lidí člověk neunikne a vlastně by ani unikat nechtěl. Právě takovou originální příbuznou byla jedna z mých mnoha tet, které by u nás nikdo neřekl jinak než teta Mařenka.

Když se v člověku potká nadšení pro věc s vypravěčským nadáním, pak je to čistá nádhera. Teta Mařenka, celoživotní vášnivá sběratelka minerálů, byla právě taková. Byt plný kamínků, kamenů, polodrahokamů a knížek o mineralogii. V každé volné chvíli hned batoh na záda a tradá na nějaké nové naleziště. Často právě se mnou a mými sourozenci jakožto "náhradníky" za děti, které sama neměla.

Hledali jsme spolu zkameněliny, rudické koule a vltavíny, jezdili na burzy minerálů a přitom jsme poslouchali různé sběratelské historky. Jako bychom se koupali v energii nadšení, kterou teta vyzařovala. Možná byste ani nevěřili, s jakou láskou se dá mluvit i o obyčejném kameni. Jak se dají obdivovat jemné, sotva znatelné barevné odstíny na běžných nerostech. Právě toto jsem tehdy úplně nechápala. Víc se mi líbily ty lesklé, výrazně barevné a tvarově krásné. Ne takové, které měla teta stále na očích na parapetech svého bytu. Obyčejné kamínky, které si brávala na památku ze svých cest.

O pár desetiletí později jsem ale kupodivu najela do podobných kolejí. Neprahnu ani tak po nádheře drahokamů, jako spíš po společnosti úplně obyčejných, nebroušených, surových kamenů. Takových, kterým by se dalo říct prostě "šutr". Jeden parapet v domě už mám obsazený svou sbírkou kamenných suvenýrů – z jemně laskavé Pálavy, Divoké Šárky, Šumavy, blízkého Radhoště, mořského pobřeží i z oblíbených míst mých rodných Lysic.

Když jsem se stala zahradnicí a hodně pobývala na našem pozemku, stále jsem měla pocit, že zde něco chybí. Něco podstatného. Tady u nás, v údolí Moravské brány, mezi dvěma hřebeny kopců, bylo kdysi v dávné minulosti moře. Prý celých milion let. Na jeho dně se postupně usazovaly nové a nové vrstvičky jemného materiálu, přineseného větrem a řekami. Mořské dno se tak zvedalo. Pod naší zahradou se tím vytvořila sto metrů silná, stejnorodá vrstva, která je prakticky bez jakýchkoliv větších kamenů. A právě ty byly tím, co mi tady chybělo.

A tak jsem se rozhodla, že si nějaké kameny do zahrady přivezu. Alespoň na suché zídky. V té době, asi před dvanácti lety, ke mně čistě náhodou doputoval článek o kamenných menhirových kruzích. Dívám se na to, pročítám, valím oči a hned si říkám: "Něco takového já na zahradě postavím!" Sama ze sebe mám přitom pocit, že jsem se pomátla. Copak jsem nějaký Kelt či druid?

Dočetla jsem se, že tyto monumentální křemičité kameny prý vyzařují jemnou energii, která se rozlévá po krajině a blahodárně působí na všechno živé. Právě proto tyto kamenné velikány od pradávna vztyčovala snad každá civilizace na světě.

"Krásná představa!" říkám si. Ale vždyť já sama nejsem žádný citlivec a energie kamenů, o kterých se dnes už celkem běžně mluví, vůbec necítím. Zřejmě na to nemám anténky. A vůbec, vždyť nevím o žádných vědeckých důkazech, že by to takhle fungovalo! Co by na to asi řekla má teta, docentka analytické chemie a vědkyně každým coulem? U sebe doma měla i spoustu knížek o kvantové fyzice, paranormálních jevech a záhadách minulosti. A tak si říkám, že by asi šmahem nezatratila něco, co třeba jen čeká na vědecké odhalení a vysvětlení.

Přemýšlím a sama sobě kamenný kruh vymlouvám. Do něčeho takového přece nemůžu vkládat peníze, které navíc potřebuji na něco úplně jiného, normálnějšího. Copak bych snad něco takového uměla postavit? Vytvořit menhirový kruh není jen tak. Má to své zákonitosti, o kterých nemám tušení. Dumám, převaluji toto téma ve své mysli jako horkou bramboru a cítím, jak moc se můj rozum brání. Touha ale zůstává a nabývá na síle.

Po pár letech jsem objevila několik skupinek lidí, kteří se stavbou menhirových kruhů zabývají. Téma znovu ožilo. V konečném rozhodování mi pomohla i vzpomínka na tetu Mařenku.

Ona sama se totiž ráda pouštěla do věcí, ze kterých by si hodně lidí ťukalo na čelo. Tato postarší, nesportovní paní z brněnského paneláku se tak například vydala úplně sama do odlehlých slovenských lesů hledat opál drahý, sen mnoha sběratelů. Prudký kamenitý svah, horolezecké kladívko v ruce a vytí vlčí smečky v okolním hvozdu. Tak trochu šílenost. Ovšem korunovaná úspěchem, když si v malých lahvičkách s vodou přivezla domů nádherné, duhově se lesknoucí drahokamy. A k tomu doživotně dobrý pocit z toho, že se jí podařilo uskutečnit svůj velký sen.

A tak i já jsem se nakonec rozhodla, že jdu do toho. Celé několikaleté dilema jsem uzavřela slovy: Jako každá lidská bytost mám i já, ta "rozumná a praktická", právo udělat alespoň jednou v životě úplnou šílenost. No ne? Kupodivu, pro mě samotnou i pro mého manžela byl právě tento argument tím rozhodujícím.

A tak i můj sen dospěl k uskutečnění. Těžká technika, průjezd uzoučkou částí zahrady na centimetry, trocha adrenalinu a hotovo. Rozhodně méně riziková činnost, než výprava mé tety do útrob staré opuštěné štoly pro vzácný minerál do sbírky. Mimochodem, když potkáte na ulici nenápadnou důchodkyni se staromódní taškou na kolečkách, nenechte se zmýlit prvním dojmem. Může se v ní skrývat jiskrný duch dobrodruha. Přesně takhle se právě moje teta vydávala na své cesty.

Náš kamenný kruh tvoří vysoký středový menhir a čtyři menší kameny kolem něho v přesné orientaci na světové strany. Je v odlehlejší části zahrady, kde je úplný klid a nejhezčí výhled do kraje. Ráda si tam chodím posedět. Opřu se o mohutný středový kámen a hledím v dál. Je příjemné opírat se o něco tak pevného, stabilního, skoro až věčného. U tohoto tříapůltunového křemene cítím přírodu jako svůj pevný opěrný bod uprostřed rychle se měnícího, uspěchaného světa. Je fajn mít na zahradě svou vlastní kapesní verzi hor.

Při stavbě kruhu si má člověk ujasnit záměr, s jakým do toho jde. Na tom svém jsem si dala záležet. Ráda si totiž vytvářím vize. Mám dobrý pocit z toho, když vím, k čemu chci směřovat. Klidně při tom více či méně přestřelím. Mám totiž za to, že v tomhle směru není skromnost na místě.

Přesné znění tohoto záměru jsem si před oněmi čtyřmi lety zapsala do svého zahradního deníku:

Kéž se celé naše údolí stane krásnou a zdravou rajskou zahradou, kde se všem daří - lidem, rostlinám i zvířatům. Ať se stane místem, kde vládne mír, hojnost a spokojenost.

V našem kamenném kruhu si docela často vzpomenu na svoji milovanou tetu Mařenku, snad nejhodnější tetu na světě. Říkám si, že by kruh pravděpodobně vůbec nevzniknul, nebýt právě jí. Občas mě taky napadne: Ještě štěstí, že toho půda tolik unese! Člověk tak na zahradě nemusí řešit záležitosti s nosností, jako musela teta. Ve svém bytě ve dvanáctém patře už měla tolik hornin, že se začala bát, aby se pod tím vším nepropadla podlaha. Pro jistotu tak umístila většinu svých kamenných pokladů podél nosných zdí.

Tohle řešit nemusím. Stejně jako neřeším, jestli kamenný kruh šíří jemnou, blahodárnou energii do okolí nebo ne. Jednak to nepoznám a taky je mi to teď už vlastně tak trochu jedno. Uskutečnila jsem přesně to, co jsem cítila, že udělat mám. A dál už to nechávám na přírodě. Takhle jednoduché to je.

Něco jsem ale opravdu nečekala. Že můj život dostane zvláštní, překvapivý a dosti příjemný spád. Že začnu realizovat věci, na které bych si dřív ani netroufla pomyslet. Že mně teď štěstí konečně začalo přát. Pokud tedy náš kamenný kruh opravdu nějakou energii vytváří, pak je rozhodně příjemná a podporující. A tak nezbývá nic jiného než dodat: Díky za ni!

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková