JEŘÁB PTAČÍ – propojení s krásou české krajiny

Když skončila poslední doba ledová a zamrzlá Evropa se pomalu začala vracet k životu, byl to právě jeřáb, který společně s břízou a borovicí začal osídlovat holou krajinu. Překonal nehostinné podmínky, mráz a vítr a stal se přirozenou součástí i té naší, české země.

Nemůže se pochlubit mohutností buků, dlouhověkostí dubů nebo omamnou vůní lip. Zato má v sobě houževnatost, odvahu a sílu průkopníka.

Po většinu roku se jeřáb ptačí tváří vcelku nenápadně. Ovšem později, koncem léta a na podzim, se díky jeřabinám stává nádherně barevným a nepřehlédnutelným. Lesům, loukám a stromořadím podél cest dodává hřejivý půvab.

Pohled na zrající jeřabiny mě odjakživa fascinoval. Proto byl také jeřáb ptačí jedním z prvních stromů, které jsem si na zahradě zasadila. Chtěla jsem si zde připadat tak trochu jako v krajině. Co nejvíce cítit sílu přirozenosti.

Do zahrad se tento strom vskutku hodí. Dorůstá většinou jen do výšky deseti metrů, což ho řadí mezi menší stromy lesního typu. Působí vzdušně a mladistvě. Jeho koruna propouští hodně světla, takže se dobře podsazuje jinými rostlinami. Spolehlivě plodí i jako samostatně vysazený strom, jelikož je samosprašný. Zvládne i polostín, ale pokud nám jde o jeho plody, je dobré dopřát mu slunné stanoviště.

Naším prvním zasazeným exemplářem byl jeřáb ptačí, známý jako 'Moravský sladkoplodý' (Sorbus aucuparia var. moravica). Tato přírodní mutace byla objevena šťastnou náhodou před dvěma stoletími. Pastevce ovcí na Šumpersku tehdy zaujal strom, jehož plody byly mnohem sladší a chutnější, než je u jeřábů obvyklé. Lidé z daleka široka k tomuto stromu přicházeli, aby si ho namnožili. Nakonec se z něj stala všeobecně oblíbená odrůda, a to nejen u nás, ale po celé Evropě.

Jeho plody si získaly i mě, a právě letos se učím je zpracovávat. Nejen proto, že jsou díky obsahu mnoha cenných látek zdravé a posilující. Mám chuť vnést si jejich veselou, oranžovo-červenou barvu domů i na zimu.

Připravila jsem si tedy sympatickou hmotu výrazné chuti, kterou velmi ráda používám k dochucování ovocných čajů. Je dost kyselá, takže se ji neodvažuji nazvat marmeládou, přestože vznikla stejným způsobem, tedy povařením, rozmixováním a oslazením zralých jeřabin.

Překvapilo mě, že tyto jeřabinky obsahují více vitamínu C, než citron (čímž se vyznačují třeba i šípky nebo plody rakytníku). Navíc je vitamín C z plodů jeřábu velmi stabilní a ve velké míře se zachovává i po kuchyňském zpracování.

Když náš odrůdový jeřáb před lety poprvé přinesl plody, vzala jsem si z nich semínka a zasela je. Byl to zrovna rok, kdy jsem propadla množící mánii a sela jsem všechno, co mi přišlo pod ruku, do venkovních truhlíků. Na jaře jsem tak měla spoustu jeřábových semenáčků. Když dostatečně zesílily, staly se součástí našeho malého, čerstvě vysazeného lesíčku.

Letos jsem měla možnost zažít mimořádnou zahradnickou událost. Tyto semenáčky se poprvé ve svém životě ozdobily jeřabinami. Vidět první plody ze stromů, vypěstovaných z vlastních semínek, je pro mě premiérou a obzvlášť krásným zážitkem.

Kvalita plodů ovocných stromů se ale přenáší roubováním či očkováním, ne semeny. Plody těchto stromů jsou tedy dost nahořklé. S tím jsem ale počítala. Moc dobře si z dětství pamatuji, jak nám chuť planých jeřabin ze stromu u silnice křivila ústa. Bavili jsme se tím, že jsme naše kyselé výrazy předváděli lidem v kolem jedoucích autech, a to za jednu ruku zavěšeni na stromě (tuto naši zábavu ukončil až průjezd auta vezoucí paní učitelku z naší základní školy).

Těmito nahořklými kuličkami ale rozhodně nepohrdne mnoho druhů ptáků, kterým budou dlouho do zimy sloužit jako potrava. Jeřábům se na oplátku odmění tím, že budou jejich semínka, v podobě ptačího trusu, rozšiřovat dál do krajiny. Stejně tak, jako se to dělo právě po skončení doby ledové.

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková