Jak vzniká GENIUS LOCI neboli duch místa?

Jak krásné by to bylo, kdyby existoval jasný, přesný a spolehlivý návod na to, jak vytvořit ducha místa! Brala bych ho všema deseti. Postupovala bych hezky od jednoho bodu k druhému, až by mi pod rukama vyrostla zahrada, o které by se dalo říct: "Tak ta má něco do sebe!"

Jak by ale mohl být k mání návod k něčemu, co má už samo o sobě tak nejasnou definici? Ten tajemný a opěvovaný genius loci je něčím tak neuchopitelným, že se skoro nedá popsat slovy. Můžeme ho ale cítit. Je jakýmsi kouzlem, které vyzařuje z prostoru, dodává mu zvláštní půvab, jedinečnost a sílu.

Jsou místa, která mají svého ducha tak nějak přirozeně. Samy o sobě. Chladivá lesní studánka s mechem a kapradím, dřevěná lavička pod dědečkovou oblíbenou máslovkou, vrcholek kopce, kde stačí se jen trochu natáhnout a můžeme se dotknout nebe.

A naopak. K vidění je spousta zahrad, třeba i krásných a pečlivě upravených, kde o nějakém kouzlu nemůže být ani řeč. Je to záhada. Skrytá, doposud plně neobjevená zahradní alchymie.

Tohle téma se mi usídlilo v hlavě už dávno. "Budu snad zrovna já schopna vytvořit takto oduševnělou zahradu?" ptala jsem se sama sebe, když jsem stála na našem holém, čerstvě uvláčeném poli. "Nevím, vážně nevím". Od té doby se o to pokouším. Vlastně je to pro mě to nejzajímavější, čím jsem se kdy zabývala.

Mám pocit, že každé místo si žádá své. Že má svůj potenciál, který můžeme objevit. Jak? Pečlivým pozorováním. Já na to jdu asi takhle: Když chci vymyslet budoucí podobu zahrady nebo její části, přinesu si tam lehké, pohodlné křesílko a uvelebím se v něm. Sedím, hledím, očima brouzdám po okolí a hlavu si při tom nijak nelámu. Lehoučce a bezstarostně si pluji na vlně dojmů, pocitů a postřehů.

Po chvíli si sedátko přesunu o kus dál a zase hledím. Postupně se různě otáčím a poposedám, prohlížím si místo z různých směrů. Asi jako ptáček, který se nemůže rozhodnout, kde si postavit hnízdo. Dávám si na čas. Čekám totiž na nápady, na inspiraci. Co by se sem hodilo? Pro co je tohle místo jako stvořené? Jakou atmosféru už samo o sobě vyzařuje?

Někdy nápady přicházejí, někdy ani ťuk. Cílem ale není rychle to celé vymyslet. Jde o to osázet dané místo v souladu s jeho podstatou. S tím, co je mu vlastní. Právě takhle se totiž můžeme trefit do jeho nejvyššího potenciálu.

Ptáček už se porozhlédl a teď by měl dát svým představám konkrétní tvar. Pevnou strukturu. Nejlépe k tomu dopomůžou stromy a keře. Z nich můžeme vytvořit takzvanou KOSTRU, což je mimořádně výstižný zahradnický pojem. Stejně jako lidská kostra je tím, o co se celé tělo opírá, i kostra zahradní bude pomyslně držet celý prostor pohromadě. Vyrůstá velmi pomalu, zato ale vydrží nejdéle. Její největší hodnotou je čas. Kolik let trvá, než vyroste hustý živý plot nebo strom s košatou, stinnou korunou? Právě kosterní rostliny mohou být mocným tvůrcem zahradní atmosféry.

Kdybychom si na rozmístění stromů a keřů nedali záležet, mohlo by se lehce stát, že nám vznikne zahradní KOSTLIVEC. Tedy něco, co nás bude strašit a přidělávat nám starosti. Třeba tím, že vystrčí své dřevěné pařátky přes plot k sousedům a tím je bude dráždit. Na podzim zlomyslně spustí listí na jejich čistý trávníček, hrůza pomyslet!  Zaúkoluje nás pravidelným prořezáváním, když budou stromy vrůstat jeden do druhého. Možná dojde i na pracné přesazování. A hlavně – asi je nám všem jasné, že kde je kostlivec, tam se žádný genius nepožene!

Předpokládejme, že se nám zahradní kostra vydařila. Je tedy čas obalit ji nějakým tím "masíčkem" - květinami, trávou, loučkou, zeleninovými záhony a podobně. Tohle všechno roste rychle, žádné dlouhé čekání. Během jediné sezóny se barvy rozzáří, listy zalesknou a úroda spořádá. Je to stejné jako s lidským tělem – opálíme se, posílíme svaly, upravíme nehty, zapleteme cop…

Právě zde je hodně příležitostí k veselému experimentování. Můžeme snadno přidávat, ubírat, přeskupovat. Klidně se můžeme učit vytvářet útulnost, poetičnost, jiskru nebo třeba atmosféru blahodárného klidu. Případné přešlapy jdou celkem snadno napravit. Jak léta či desetiletí plynou, podrostová výsadba se mění podle chuti majitelů, zatímco kosterní rostliny sílí a vykreslují své tvary výš a šíř.

Když se nám podaří kostra, je to dobré. Když se nám povede kostra i masíčko, je to skvělé. Dohromady tak vznikne kompletní ZAHRADNÍ BYTOST. Ta může být nejen hezká, milá, zajímavá. Může mít i něco navíc – charisma – ono kouzlo osobnosti, které do ní příroda i my jako tvůrci vdechneme. Právě tohle je ideálním výsledkem tvoření zahrady, toho dlouhého a nepředvídatelného alchymického procesu.

Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková