Dobrá rada nad zlato
Jak říkal pan Horníček: "Někdy moudrost přichází s věkem, a někdy věk přichází sám." Můj tatínek je naštěstí ten první případ :)
Jeho názory a rady beru i přes svou tvrdou palici velmi vážně. Od samého počátku sleduje moje nekonečné permakulturní nadšení a podporuje mě. Mnohokrát jsem se s ním radila, přece jenom za svůj život zakládal už několik zahrad a má nastřádáno plno různých zkušeností.
V ten moment mně došlo, že až budou tyto stromy vzrostlé, budu já už stará. To jsem si nikdy předtím neuvědomila! Byl to pro mě silný okamžik prozření. Dodneška si ten tatínkův pohled pamatuji. Jaký rozdíl mezi vnímáním třicetiletého a sedmdesátiletého člověka!
Došlo mně, že se musím naučit vychutnávat si i tuto fázi tvoření, kdy jsou stromky malé a nenápadné. Neříkat si, že až budou větší, bude to teprve ono. Ne, dokonalé je to i teď, přesně tak, jak to je. I takhle to může přinášet velkou radost.
Někdo tohle umí přirozeně, já ne. Musela jsem se to postupně naučit. A jsem ráda, že jsem to udělala. Přestala jsem tak spěchat. Ani u svých dětí přece nespěcháme na to, aby nám rychle vyrostly a byly co nejdříve dospělé. Užíváme si toho, jak jsou malé, roztomilé, a jakou kolem sebe šíří atmosféru. A podobně jsem začala přistupovat ke svým rostlinám. Po dlouhou dobu byl náš pozemek takovou rostlinnou "školkou" a já jsem si ji jako takovou vychutnávala.
Když se člověku poštěstí setkat se s moudrostí, je dobré se jí nechat inspirovat. Jsem moc ráda, že mně to tehdy tatínek řekl. Kdo ví, kdy bych na to sama přišla! Nedělám si iluze, že by to bylo dříve než v důchodovém věku :) Jako starou babičku by mě pak asi mrzelo, že jsem si nedokázala dostatečně užít svá mladá léta.
Můj tatínek je zvláštní, výrazně nekonvenční člověk. Střídavě produkuje geniální a pološílené rady. Někdy je obtížné rozpoznat, která je která. Tentokrát to ale byla rada nad zlato :)
Text a fotografie: Jaroslava Ševčíková