Co takhle dát si KAKI?

20.01.2023

Možná znáte situaci, že stojíte v zahradnictví a v ruce držíte květináč s rostlinou, která vás něčím uchvátila. Moc dobře víte, že pro ni na své zahradě nemáte vhodné podmínky, ale přesto si ji koupíte. Bez ní byste totiž odejít nedokázali.

A právě takto jsem před jedenácti lety přišla k malé sazeničce tomelu. K rostlině, které se také říká kaki, churma nebo persimon. Bylo mi jasné, že nemůžu splnit všechny požadavky, o kterých se píše, že tato rostlina má. Své rozhodnutí jsem si zdůvodnila tím, že experimenty vždycky byly a jsou důležitým hybatelem vývoje. A navíc, trošku si čas od času zariskovat je prý důkazem zdravé psychiky.

Tomuto stromečku tedy nabídnu jen to, co má naše zahrada ve svém přirozeném repertoáru. K tomu přidám své přátelství a upřímný obdiv, a ono to prostě nějak dopadne. Jak by k tomu jistě poznamenala má teta zahradnice: "Ještě se nestalo, že by něco nějak nedopadlo."

Dočetla jsem se, že tomel potřebuje teplé, co nejslunnější stanoviště. To nebyl vůbec žádný problém. Našla jsem mu místo mezi malými broskvoňkami na jižním svahu našeho pozemku, který se nachází ve výšce 300 metrů nad mořem.

Dále prý vyžaduje místo chráněné před větrem. Zajistit závětří na naší holé, větrem ošlehané pláni ale v mých silách nebylo. Možná by bylo rozumnější počkat, až vyrostou čerstvě zasazené větrolamy a tomel si pořídit až potom. To ale bylo zcela mimo rámec mé trpělivosti.

Píše se, že tomel za sucha vyžaduje pravidelnou závlahu. Ani toto jsem mu nemohla dopřát, i když právě naše zahrada se nachází ve velmi suchém oblasti. Dojížděli jsme sem jen občas a navíc, zdroj vody na pozemku nebyl. A tak přivezená voda vždy stačila jen na úplně nejnutnější záležitosti. Stromek jsem vlastně zalila jen jedinkrát, a to při zasazení. Samozřejmě jsem ho pak ještě zamulčovala silnou vrstvou slámy. Od té doby už si žil zcela samostatně.

Po sedmi letech, při výšce téměř tři metry a šířce okolo dvou, mi tomel přinesl první plody. Ty jsou nejdříve zelené a teprve až při dozrávání mění barvu na zářivě oranžovou. To je okamžik, kdy se běžně vypadající stromek mění v zahradní atrakci. Jen málokdo na první pohled pozná, o co že to vlastně jde.

První tip mého syna byla rajčata, dceři zase do dálky zářivé plody připomínaly malé dýněčky. Zdá se, že se jedná o ovoce, které tak trochu plete hlavu všem. Jen těch názvů, které ve světě má! Třeba medové jablko, korejské mango, australské rajče nebo uruguayský pomeranč.

Plody se mohou nechat na stromě velmi dlouho, klidně až do konce listopadu, protože velmi pevně drží na větvičkách. Asi nejlepším způsobem sklizně je odstříhávat plody zahradnickými nůžkami.

Přirozenou vlastností tomelů je, že plody jsou svíravě trpké. Za to mohou látky zvané taniny. Trpkost zmizí, teprve až plody přezrají a změknou. Ovoce se pak mění v krásně slaďoučké a lahodné. Kdybych měla charakterizovat chuť a strukturu kaki, připodobnila bych ho k jemnému, mazlavému želé. Pokud vás láká konzistence ovocného želé, pak je to ovoce přesně pro vás.

Kaki je opravdu velmi specifické a odhaduji, že jen málokdo by ho dokázal pojídat ve velkém. Já ho beru jako zajímavé zpestření běžného jídelníčku. Dobře, že většina odrůd je samosprašných - k úspěšnému pěstování tedy stačí jediný stromek.

Letošní, už trochu větší úroda mě přivedla k myšlence, že si z měkkých, sladkých plodů zkusím udělat trochu marmelády. Těsně před akcí jsem ale narazila na informaci, že vařením se taniny vracejí a dužnina se tak stává opět trpkou a nepoživatelnou. Nechtělo se mi tomu věřit, protože běžně se uvádí, že z plodů kaki se marmeláda dělá. A tak jsem do toho šla. Byla jsem napnutá, jestli se trpkost opravdu vrátí nebo ne. A co myslíte? Byla tam! A tak jsem si zničila podstatnou část úrody, ovšem za cenu dobře zapamatovatelné zkušenosti.

Většina lidí, kterým se zmíním o našem tomelu, namítá, že je to přece ovoce teplých krajů. Že u nás volně růst nemůže, protože by ho zničil mráz. To se ale týká druhu Diospyros kaki, které roste v subtropických oblastech Asie. Kromě teplomilných tomelů existuje ještě druh Diospyros virginiana, původem z USA, který snese až třicetistupňové mrazy.

A právě počátkem minulého století šlechtitele napadlo, že kdyby zkřížili tyto dva druhy, mohlo by se podařit zkombinovat ty nejpříhodnější vlastnosti každého z nich. Mrazuvzdornost a aroma amerického druhu s větší velikostí plodů asijského druhu. Vznikl by tak hybrid vhodný i pro naše podmínky.

Ukázalo se ale, že tento úkol bude pěkně tvrdým oříškem. Vytvořit první hybrid se nikomu nedařilo. Uspěl až ruský šlechtitel Pasenkov, který v roce 1958 využil mičurinských metod šlechtění. Bylo potřeba použít od každého druhu semenáček, který ještě nekvetl. Vypěstoval tedy semenáče kaki a viržinky. Ještě než vykvetly, narouboval viržinku na kaki a kaki na viržinku. Když pak tyto rostliny vykvetly, byly ochotnější ke křížení. A tak postupně vznikl první jedinec, který nesl genetickou informaci obou druhů.

Tento kříženec dostal jméno Rosijanka a stal se pramátí všech hybridů těchto dvou druhů. A právě ona je odrůdou, která roste na naší zahradě. Když si představím tu zdlouhavou a složitou cestu, která vedla k jejímu vzniku, vážím si jí ještě více. A tak, jak se sluší a patří, uvedu její plný název - Diospyros virginiana x kaki 'Rosijanka'.

Šlechtění tomelů směle pokračuje dál. Dnes už se dá sehnat několik generací velmi kvalitních hybridů, dokonce ranějších a chutnějších, než je Rosijanka.

Jak je z těchto šlechtitelských pokusů patrné, experimenty jsou skutečně hybatelem vývoje. A tak si myslím, že je fajn si občas zaexperimentovat i na své vlastní zahradě. Klidně vyzkoušet i něco tak trochu bláznivého. Může to přinést zajímavé výsledky. Třeba právě tyto nádherné plody kaki, které nám můžou před Vánocemi zpestřit jídelníček.